Iný človek

Máme tu typický oscarový snímek, který potěší psychopatickou komisi vyhledávající depresivní bizáry s jistým přesahem. V tomhle případě je hlavním hrdinou Edward, herec se zdeformovanou tváří, jehož život není vlastně nijak ideální. A když podstoupí operaci, aby se vše zlepšilo... tak se jeho propast prohlubuje. Objeví se totiž Oswald, který má stejnou vadu, jako měl on... ale má charisma. Vezme mu proto jeho roli, životní lásku a vlastně i celý život. Film víceméně drží myšlenku toho, že na vzhledu nezáleží, ale vše je jen o vaší osobnosti... ale i tak je vám celou dobu utrápeného Edwarda líto a otravnému Oswaldovi chcete dát přes hubu. Co filmu určitě jde, je, že se vydává naprosto jinými cestami, než divák očekává... a možná i proto upadá divák spolu s Edwardem do stále větší deprese, protože nic není takové, jak si vysnili. Hodnocení: 70 % (01.10.2024)

Natěšená na životní výkon Sebastiana Stana, kterého znám prakticky jenom z marvelovek, vyrazila jsem na film, jenž jeho režisér uvedl slovy: „Myslím, že je to hodně vtipný film, ale možná se mnou nebudete souhlasit.“ No, opravdu s ním nesouhlasím. Vtipný byl pro mě asi jenom fakt, že jsem ve Varech viděla hned za sebou dva filmy, které pracují s tematizací sebelásky a s touhou radikálně změnit svůj vzhled. Opravdu ale s vyšší atraktivitou získáme i lepší život? Hlavní hrdinka Substance a ústřední postava Jiného člověka by vám řekli, že určitě ne. Edwardovi jsem sice po většinu stopáže fandila, ale protivné vedlejší postavy a čím dál bizarnější děj mi dost zkazily celkový dojem. (30.06.2024)

Nejšířeji a nejhlouběji je tenhle nenápadně skvostný film s jemným humorem o nevratných proměnách v čase, o tom, jak se v průběhu života stává každý z nás několikrát rozeznatelně jiným člověkem, vnitřně proměněným, což se posléze zrcadlí i v proměnách zevnějšku. *** "Jiný člověk" tu znamená kvalitativní posun, dokonanou transformaci v někoho, kdo na svá minulá já může pohlížet už jen z vnějšku, jako na někoho, kým už bytostně není, ke komu nemá vnitřní přístup, koho už zpětně dokáže jen interpretovat z pohledu nového člověka, jímž se stal. *** Reflektuje se to ve filmu různě, stěhováním psacího stroje, který už přestal pro dotyčného znamenat to, kvůli čemu ho u sebe držel, změnou milence, emoční distancí od lidí nebo činností, které nás pohlcovaly, když jsme se skrze ně stávali sebou samými, změnou vyprávění o sobě, změnou sdílení informací, příběhů ze své minulosti, názorů... *** Zatímco Ingrid i Oswald jsou otevření, neustále se aktivně vystavují novým zážitkům a zkušenostem, nechávají se plynule transformovat a přirozeně přijímají své posuny i posuny druhých, nelámou si zbytečně hlavu s tím, co po nich zůstane (nechávám po sobě spoušť, varovala jsem tě), a přitom zůstávají laskaví a srdeční, Edward je v nitru pořád stejný - pasivní, nerozhodný strašpytel (Nervous Nellie), který se raději do ničeho nepouští, o nic a nikoho se nezajímá a všechno, co se kolem něj děje, resp. různě na něho dorážející život, jen trpně přijímá cestou nejmenšího odporu. Když projde nečekanou fyzickou proměnou, přestane nenaplňování svého života svádět na svou tvář a ukáže se, že nějaké touhy má, ale jako by nebyl nadaný animační silou, inspirovaný hledat vlastní cesty k jejich naplnění. *** Začne závidět Oswaldovi, než pochopí, že to, co mu chybí ke štěstí, není bývalá jedinečnost jeho tváře, ale odvaha jedinečně nakládat se svým životem, ať už jeho obličej vypadá jakkoli. Ale na samém konci příběhu se s tím zdá smířený, jako by sám sebe přijal a veškerou svoji pasivitu a váhavost akceptoval jako prostředky svého vlastního, osobního uskutečnění. *** Příjemně překvapivý film, který se také v čase několikrát skokově posune a stejně jako jeho postavy se stane něčím jiným, nádherně tím zachycující přirozený životní vývoj v jednotě formy a obsahu tam, kde bych ani nečekala, že je to možné. *** Nehledaně originální výpověď o velice esenciálním rysu našeho bytí, uskutečňování se v prostoru a čase, stejně výstřední jako přirozená, plynoucí i proměnlivá, humorná i zádumčivá, absurdní i všední, jako život sám. *** Tohle dílo mě potěšilo a nadchlo mně nejbližším a nejvzácnějším způsobem. *** V Evaldu, 1. 10. na projekci ČSFD. *~ (01.10.2024)

O jinakosti a jejích možných následcích pro další osud člověka trochu jinak :-) ...což opět zajímavě reflektuje současnost, nepřímo i vcelku extrémní posun ve společnosti od dlouhodobého opovrhování jistými odchýlkami k jejich náhlé absolutní preferenci ve veřejném prostoru. Hlavní hrdina vypadá jako Sloní muž ze slavného Lynchova filmu, jen v moderním fantaskním světě má již příležitost chirurgického zákroku, po němž se postupně změní na běžně vypadajícího člověka. To mu ještě nedochází, že touto proměnou navždy ztrácí svou původní identitu, jež mu plně nevrátí ani pozůstalá sugestivní maska a... víc nebudu spoilerovat. :) **** Velmi zdařilá nezávislá komedie sice vzdáleně připomene Cronenbergovy body horrory, ale zároveň pracuje s motivem proměny lidského těla úplně odlišným způsobem. Film má v sobě dostatek odlehčujícího humoru a znetvořené postavy zde vyznívají jako svérázní sympaťáci s nezaměnitelným projevem (především u reálně postiženého Adama Pearsona), byť nejde o žádnou řachandu a spíše se zde rýsuje psychologické vykreslení dvou různých osobností s deformovaným obličejem ve světě scénického umění – stejně jako v nedávno viděném A Silent Agreement mě bavilo značné zasazení do divadelního prostředí se zákulisní přípravou „inkluzivní“ inscenace. Herecké výkony mě rovněž mimořádně přesvědčily, škoda jen občasného dojmu utahanosti, kdy některé záběry/scény jakoby trvaly pocitově déle, než aby film neztratil spád. [80%] [Cinematik 2024, Piešťany] (15.09.2024)

Úžasná filmařina, která má (doslova) ksicht a umí pracovat s režijní taktovkou precizně, silně a originálně. Budu se opakovat po jiných, ale jména jako Lynch, Cronenberg, Gilliam, Polanski i Burton se vám při sledování tohoto snímku budou vzadu v hlavě objevovat. Smíchejte styly a formy těchto režisérských velikánů a dostanete blend v podobě A Different Man, který si bere z jejich filmů to nejlepší, ale nabízí celistvý, koherentní a atypický zážitek s notnou dávkou mystéria, absurdního humoru, existencialismu, ale i hledání sebe sama v absurdnosti všedního new yorského života a nacházení vlastního hlasu. Neuvěřitelný Sebastian Stan a jeho velmi silný herecký projev. Režii Aarona Schimberga budu do budoucna sledovat. Škoda jen slabší poslední třetiny. KVIFF 2024 (04.07.2024)