Przypadek Pekosińskiego
The Case of Bronek Pekosinski
Obsahy(1)
Případ Pekosińského je strhujícím příběhem muže jménem Bronisław, který nikdy nepoznal svou vlastní minulost. Jako nemluvně byl přehozen přes ostnaté dráty koncentračního tábora a tím byl zachráněn, záda mu však nadosmrti poznamenal pád na hromadu brambor, při kterém si zlomil páteř. Příjmení získal podle názvu sirotčince, ve kterém vyrůstal. Už jako malý chlapec byl Pekosiński vystaven tlaku jiných lidí, kteří se ho pokoušeli nějakým způsobem zneužívat. Byli to hlavně zástupci moci – totalitního režimu a církve, ale i lidé „obyčejní“ jako např. zkušený pasák, který využívá Bronisławovu sklonu k alkoholismu a jeho rezignace na vnější svět k pořádání orgií v levném hotelu, kde pracuje jako recepční. Z této bezútěšné reality poskytují hrdinovi jediný útěk šachy. Bronisław Pekosiński, outsider, po celý život zklamávaný a ponižovaný, si přese všechno zachovává vstřícnost, důstojnost i naději, že jednoho dne zjistí svůj původ a jméno matky. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (5)
Křišťálový glóbus - výběr ()
Królikiewicz se s tímto životopisným filmem vydal rovnou dvakrát na tenký led - jednak do hlavní role obsadil samotného Pekosiňského, který coby osmdesátiletý neherec ztvárňuje sám sebe ve všech věkových úsecích (což ještě relativně funguje), ale hlavně natáhl jednoduchý námět do celovečerního filmu (což už pro mě vůbec nefungovalo). Případ Bronka Pekosiňského je rozhodně srdceryvným a zajímavým příběhem, kvůli němuž vám bude hlavního hrdiny patřičně líto, nicméně daleko lépe by mu seděl formát krátkého dokumentárního filmu, případně krátkometrážního hraného snímku, rozhodně však ne hodinu a půl dlouhé drama výrazně postrádající děj. Většinu času mi to bohužel připadalo uměle natahované. [LFŠ 2019] ()
Případ Pekosińského je taková šílenější verze Evropa, Evropa od Agnieszky Holland. Při sledování prostomyslného hrdiny, který se ocitá v soukolí větších dějin, se vkrádá ještě jedno srovnání: s hrdiny Hrabalových novel. Jedná se o příběh člověka, který chce být dobrý, ale celý život neví, kým vlastně je a kým má být. Vzpomínky Pekosińského, které jsou stařecky zamlžené, neurčité, dost možná pomíchané a zkratkovitě vyprávěné voiceoverem samotného aktéra, nacházejí zcela odpovídající formu v Królikiewiczově značně surreálném a nespojitém podání. To je, spolu s faktem, že v téhle dokumentární mystifikaci hraje Pekosinski sám (ve všech životních etapách), vlastně brilantní volba. Nabízí se dokonce i otázka, jestli nejsou vedlejší postavy (zejm. komunistický páreček, který využívá hrdinovy naivity od padesátých let až po revoluci) vlastně jen symbolickými zástupci mnoha reálných lidí, kteří se jím pokoušeli manipulovat. ()
První setkání s Królikiewiczem – především šílená, syrová Polska, jak ji sám znám z Gdynie a ostatně z Pobaltí směrem na sever obecně – zvyknutí si na nepohodlí, zimu, vítr, sedřenost, ztrhanost. A do toho prostě jeden osud z mnoha, zdeptaný a znovu povstávající, takový Plechový bubínek bez démonického parchanta (ano, možná – a místo bubínku šachovnice). A samozřejmě i náš Hrabal s Obsluhoval jsem... - a podobný typ dramat. Co je třeba zdůraznit je, že Pekosiński ve filmu sám sebe hrál. Všechno hrál, ačkoliv byl invalidní, málo mocný, alkoholický, troska... Hrál/nehrál, občas se bavil, bylo to svého druhu psychodrama, zopakovat si všechny ty šílené věci, které se mu staly... Za tenhle risk Królikiewiczovi velký dík!!! A do toho opět (už po kolikáté) polský katolicismus. Królikiewicz je wajdovec – linie filmu morálního neklidu je zřejmá. Možná spíš kieslowskoviec – Wajda se nechal příliš často zlákat proklamativností a penězi... Ale když s těmi dvěma srovnám tu syrovost a estetiku nepěknosti, je Królikiewicz o pořádný kus dál v rozbahněné polské rovině. **** a 1/2 ()
Těšil jsem se na nějaký opus o dalším a dalším příkoří páchaném na celoživotním, v určitém směru paradoxně geniálním outsiderovi. Řeší se tu ale neustále zejména téma hledání vlastního původu a identity. Jako na kolovrátku. Do zblbnutí. Furt. Uondali mě tím, znechutili mi to. I ta forma je jak zabodávání špendlíků do řitě. Kdybych se nebál, že mi to bude krajně nepříjemné, tak si tam narvu celej tenhle film. ()