Katedrála

Mnozí zástupci mužského pokolení instinktivně prahnou po něčem, co by dlouhodobě odkazovalo k jejich pozemskému bytí. Někdo zasadí strom, jiný zplodí syna nebo sepíše memoáry. Španělský mnich Justo Gallego Martínez, se rozhodl postavit katedrálu. Postrádal sice patřičné znalosti o architektuře a neměl po ruce tým školených pracovníků, ale veškeré překážky doháněl trojicí nezbytných vlastností. Vizí, houževnatostí a láskou k Bohu. Debutující slovenský režisér Denis Dobrovoda nám formou dokumentu přináší fascinující portrét komplikovaného muže, který většinu života zasvětil zdánlivě nemožnému. Říká se, že cesty boží jsou nevyzpytatelné. Martínez tu svou nalezl v osmadvaceti letech, krátce po svém působení v prostorách trapistického kláštera, který musel opustit kvůli nepřekonatelným povahovým rozdílům s tamějším osazenstvem a nebezpečné tuberkulóze. Protože nemoc nečekaně „odešla“, došel Martínez na počátku šedesátých let k obdivuhodnému závěru. Jakožto vděk za zázračné uzdravení, postaví v malé vsi Mejorada del Campo chrám zasvěcený Bohu. K dispozici měl pouze pozemky zděděné po rodičích. Stavební povolení, požehnání církve ani nulové vzdělání neřešil. Stačila mu jen nezlomná vůle. Dokument je slepencem retrospektivních záběrů pořízených začátkem devadesátých let, s nově natočeným materiálem. Mluvený prostor dostávají členové církve, rodinní příslušníci i místní obyvatelé, pro něž je Martínez učiněný blázen. Ti všichni jsou však pouhým obecenstvem v pozadí, neboť jeviště patří moderní, trochu šílené verzi Leonarda Da Vinciho. Přehršle dialogů, ukázek bezbřehé kreativity a poněkud prchlivá povaha přináší divákovi zdroj ambivalentních pocitů, které postava Martíneze vyvolává. Stojí za vším opravdu čirá láska k Bohu, nebo jde o tvrdohlavost přiživenou obřím egem? Až na občasnou pomoc nejbližších, spočívá většina práce na bedrech hlavního stavitele. Ten pro svůj záměr používá výhradně šrot a recyklovatelné materiály. Odpadní roury obalené maltou tvoří sloupy, tenisové míčky naplněné tekutým cementem slouží jako venkovní ozdoby. Fantazii se meze nekladou. Zatímco chrám roste, jeho konstruktér postupně chřadne. Výsledek více než šedesátiletého úsilí v současnosti dokončuje Martínezův jediný stálý spolupracovník Ángel López.  Ačkoliv na první pohled působí stavba chaoticky, splňuje veškeré parametry katedrály. Uličky, chodby, klenby, oblouky, mohutné kupole, barevné vitráže. Neuvěřitelné a ohromující zároveň. Veškerý dojem a plasticitu objektu ještě zvýrazňuje symbióza zručné kamerové práce s perfektní hudební složkou, stojící na výrazných klávesových plochách coby elektronickém ekvivalentu kostelních varhan. Katedrála je působivým časosběrným dokumentem, jehož primární síla pramení z autentického příběhu, který pro naše životy může být inspirativní a obohacující. (Recenze psaná pro magazín FullMoon) (09.05.2023)

"Gaudí, kdo je Gaudí? Jo, Sagrada Família. Ten chtěl být tak přírodní a originální, až se v tom úplně ztratil." (parafráze, přesnou citaci nemám, viděno v kině) Vynikající dokument. Silný a i přes výrazné zpopularizování na začátku milénia stále ne příliš známý příběh. O této katedrále nemá doposud tušení ani spousta milovníků Španělska či lidí, co tam roky žili. Stopáží jsem se dopředu nezabýval, ale když už se blížila hodinka (odhadem, protože dokument byl až příliš poutavý, než abych se díval, kolik je hodin), začínal jsem se obávat, že mi v hlavě zůstane mnohem víc otázek než odpovědí a už pokolikáté si budu muset zase všechno dogooglit sám. Ne, že by mi to vadilo, ale tak když už točím dokument, vezmu to téma komplexně. A to se tady nakonec stalo, za což tleskám. Co stavební povolení, co bezpečnost práce, co další úřady, jak to financuje, co s katedrálou, až Justo jednoho dne zemře? Na všechny tyhle světské otázky nakonec také přišla řada a autoři tak perfektně doplnili předchozí historicko-duchovní část mapující průběh výstavby a Justovy pohnutky a myšlenky. Takže abych to shrnul: Neznámé téma, silný příběh, komplexní zpracování. Tady není o čem. Pět hvězd jak vyšitých pro tohohle blázna z Madridu. A konečně něco, co by mě lákalo v Madridu vidět. Promiň, Justo. Vím, že tohle jsi nechtěl slyšet. (14.07.2023)

Asi jeden z najinšpiratívnejších dokumentov poslednej doby, pri ktorom vám občas rozum ostáva stáť a pri ktorom pochopíte, že človek dokáže čokoľvek, pokiaľ je o tom vnútorne presvedčený. Justo Gallego je prototypom človeka dychtiaceho po dosiahnutí svojho cieľa a aj keď to trvalo prakticky celý jeho život, nikdy nepoľavil. Detaily bežného diváka až tak nezaujmú, ale nič to nemení na fakte, že tento dokument je najmä o ľudskej ctižiadostivosti. Tú katedrálu by som osobne veľmi rád videl, už len pre ten dokonalý výtvor obyčajnej ľudskej ruky. 70 % (02.04.2024)

Zdánlivě inspirativní příběh s ekologickým poselstvím o tom, jak sám samotinký pán katedrálu z odpadních surovin postavil. Fskutečnosti však znepokojivá dokumentace katolického autism peaku o tom, jak mnicha vyhodili z konventu, protože tam kazil párty, tak se rozhodl, že si udělá konvent svůj, lepší, s děvkama a blackjackem. Vtipné je pak samozřejmě sledovat, jak si současný systém, ať již státní, nadnárodní či církevní, není schopný s tímhle poradit. Pro pragmatické ateisty může být ve výsledku příběh dost znervozňující, protože to, že chlap sám bez jakýchkoli zkušeností a vzdělání postaví za 60 let obrovskou katedrálu prakticky z hovna, aniž by se mu cokoli stalo a dožil se spokojeně 96 let je tak nějak proti všem tabulkám. (13.08.2023)

Jsou některé osudy fascinující a pak jsou takové, které jsou svým způsobem dechberoucí. Takový je případ i Justa, hlavního protagonisty převážně střihového dokumentu a katolické parafráze na "muže, který sázel stromy", který se rozhodl postavit si tak trochu "katedrálu na mýtince". Ba ne, je to spíše nádherný obraz toho, kterak šílenost hraničí se svatostí (sv. František z Assisi), ohromná vůle a vize s nerudností, absence vzdělání s genialitou, jakési syrové umění s moderním environmentalismem... Samotná zápletka, fakt, že někdo téměř sám staví něco tak komplexního a monumentálního jako je katedrála, by stačilo na spadnuté dolní čelisti. Jenže celý ten příběh v sobě jako by skrýval mnoho dalších rovin a archetypálních podpříběhů. "Kruh je od Boha, pravý úhel od ďábla..." Myslím, že tento film ve mně bude rezonovat ještě dosti dlouho. (30.03.2023)