Dlouhé loučení

S filmy Roberta Altmana obvykle nemívám problémy, i když nikam nespěchají a vyžadují trpělivost i cit pro detail. Svérázný Altmanův přístup k chandlerovské látce se ale z této zkušenosti vymyká. Nemám nic proti umístění příběhu do jiné časové roviny, dokonce by mi nevadilo, kdyby se děj odehrával v současnosti. Nic bych si nedělal ani z jistých úprav charakterů a děje - kdybych neměl pocit, že Altman román důkladně vykostil a Marlowovu postavu obrátil naruby. Z tvrdého cynického detektiva trousícího suché hlášky se stalo stvoření podobné postavám z dílny Woody Allena - ovšem narozdíl od nich vybavené výrazně menší mírou nadhledu. Okouzlení z atmosféry sedmdesátek nesdílím, Altman ke své aktualizaci používá povrchní odkazy a tomu, čím disponuje řekněme Skrytá vada od Paula Thomase Andersona, kde na vás 70. léta neřvou jen ženskými účesy a outfitem, ale všemi rozpory té doby, se ani nepřibližuje. Dlouhé loučení není žánrová parodie, ale není to ani film, kterému byste mohli věřit. Altmanovy filmy mě obvykle nenudí, u Dlouhého loučení jsem délku opravdu nepříjemně vnímal. Nemám problémy s motivacemi postav, ale způsob jejich naplňování je nefunkční a nedůvěryhodný. Celkový dojem: 45 %. (10.07.2019)

Altman ve své podvratné adaptaci klasického noiru Raymonda Chandlera přesazuje dějiště ze (zdánlivě) vizuálně i hodnotově černobílých 40. let do raných sedmdesátek s jejich křiklavostí, mnohoznačností, paranoiou a sebestředností. Z ikonického soukromého očka Philipa Marlowa se tak stává anachronismus proplouvající prostředím, do kterého vědomě nezapadá. Na Atmanově "Dlouhém loučení" bývá vyzdvihováno, že vyobrazuje dobové Los Angeles. Jenže se navzdory mnohým postavám z různorodých kruhů nejedná o ekvivalent režisérových vrcholných fresek typu "Nashville" ani o okatě absurdní sebereflexivní frašku jako "Brewster McCloud". Tady je vše podřízeno nabourávání konvencí a odhalování nepatřičnosti filmové "reality" hollywoodských produkcí. Marlowe tedy není pouze zástupcem přežitých hodnot, ale navíc i relativně pasivní a nevědoucí figurkou ve hrách a zájmech okolních postav. Ještě než zazní závěrečná zesměšňující odrhovačka "Hooray for Hollywood", která definitivně podtrhne židli jakékoli noirové zasmušilosti, prošpikovává Altman vyprávění řadou dalších zcizujících elementů - počínaje imitátorským vrátným přes všemožné další nepatřičně se chovající žánrové postavičky až po titulní song, který se do filmu vkrádá v různorodých aranžích a za roztodivných diegetických okolností. Nekonvenční uchopení se projevuje také v bravurně originální kameře, která zásadně zůstává v pohybu a spolu s inscenací a improvizací jednotlivých scén na sebe často strhává pozornost. To vytváří nejen nápadité a neotřele řešené záběry, ale také definitivně bourá základní pravidlo klasického Hollywoodu, že film nemá na sebe upozorňovat a nesmí diváky vytrhávat z vlastní budované iluze. Altman coby solitér a paličatě osobitý tvůrce se tu s velkolepou poťouchlostí ostentativně rozloučil s konvencemi studiových produkcí, a to navíc na prostoru studiové celovečerní zakázky. Když na tuto hru divák přistoupí, skýtá "Dlouhé loučení" spoustu nenápadně groteskně vychýlené a v jádru ryze anti-divácké metažánrové zábavy. (12.02.2023)

Arnold Schwarzenegger s knírkem hrál pouze v malé roli jednoho z Augustineových mužů. Na chviličku se objeví i David Carradine jako Socrates, který je Marloweovým společníkem v cele. Arnie tam byl vyloženě jen proto, aby svlékl tričko, protože jeho postava nemá jakýkoliv dialog a za celou dobu nespustí z Philipa Marlowea (Elliott Gould) oči. U Arnolda jsem ani nečekal, že by zde měl mít větší roli a David Carradine byl nečekaným nálezem. (09.01.2014)

Ani by mi tolik nevadilo, že je příběh, původně se odehrávající nedlouho po 2. světové válce, přenesen ve filmu do sedmdesátých let. Nejvíce zarážející na tomto snímku byl pro mě fakt, proč že se vůbec nazývá The Long Goodbye. Až na jména hlavních hrdinů totiž neexistuje takřka žádné další pojítko s geniální románovou předlohou.Vše podstatné bylo vypuštěno, něco málo významného zachováno a spoustu zcela zbytečného přidáno. A kdyby jen zbytečného - tolik nesmyslných a nelogických kiksů je k vidění opravdu jen ve velmi málo detektivkách. Pravda, Chandler to ve svých románech často poněkud přeháněl s popisem psychologické motivace jednání postav. Nicméně tomuto problému se tvůrci vyhnuli velmi originálně - postavy ve filmu snad i nějakou motivaci, nějaké ty důvody, proč se zachovaly tak, jak se zachovaly, mají, potíž je ale v tom, že divák se jich jaksi nemá šanci dobrat. Potěšitelná je sice skutečnost, že Phil Marlowe pálí jednu retku za druhou, horší ovšem je, že se z drsňáckého soukromého očka, které jde s buldočí zarputilostí za svým cílem a přitom ještě stačí plivat jednu cynickou hlášku za druhou, stal jakýsi zmateně sem a tam pobíhající a jezdící kašpárek, jehož největší starostí je nakrmení kočky. Tohle bylo velké zklamání. (21.12.2007)

Flegmatická Chandlerovka jejíž záměrnou nedramatičnost může někdo vnímat jako mínus, ale pro mě byl požitek sledovat přesného Elliota Goulda, který se spíše nechává vláčet okolnostmi, než aby docházel k velkým odhalením. Zajímavé postavy, výborné dialogy, mírný nadhled, Altmanova oblíbená a dobře použitá transfokace, perfektní závěr. Tenhle "líný" film ve mně zanechal moc dobrý pocit. Musíte mít ovšem slabost pro noir. Altman si s tímhle žánrem pěkně hraje a deformuje některé jeho atributy ( podobně jako westernové atributy v McCabe a paní Millerová ) -- P.S.: V USA je tenhle film evidentně velká klasika - na Rottentomatoes od kritiků 94%, od uživatelů 100%, IMDB 7.5. Já se k němu dostal přes seznam Quentinových oblíbených filmů, tam také figuruje... (25.08.2006)