Čas je neúprosný

Čas je neúprosný je dokumentem o stáří s filmařskými prvky abstrakce a symbolismu. Čas nezadržitelně plyne vpřed a čím dál tím rychleji mění způsoby a podoby života. Od dob rakouských (paměť sahá až do 19. století) přes dvě ničivé války, první republiku a komunistické budovatelství až k normalizaci přinesl život člověku větší pohodlí, které však není žádnou zárukou kvalitnějšího a šťastnějšího života. Tehdejší zkušenosti stáří se neliší od dnešních "znovuobjevených" receptů. Čas kvapí vpřed, ve snaze po jeho zachycení v hrsti se mu snažíme vyrovnat a spěcháme s ním, abychom nezůstali mimo dění. Kvantita však není to samé co kvalita, mnohost není to samé co hloubka. Mění se sice způsoby a podoby života, nemění se však lidská moudrost. Máme na vybranou: žít autentickým, nebo neautentickým způsobem života. (01.01.2024)

16-minútové filmové utrpenie aneb budovateľský dokument Věry Chytilové. (30.07.2007)

Virtuozně natočený film o stáří a tím vlastně o životě. I, když zřejmě nejsem promárně myšlená cílová skupina - jsem mladý, nic mi nebránilo naplno využít emoce a být okouzlen. (31.07.2007)

Životní pravdy a filosofie sedmdesátníků, osmdesátníků, ale starších pod undergroundovou taktovkou dámy československé kinematografie. Několik receptů na život ve stáří. Od obyčejné a upřímné radosti ze života, kterou může přinést i dobový politický režim, jenž babičce, která v mládí s dvěma krejcárky chodila pro dřevo, aby mohla maminka ohřát oběd, nyní nabízí veškeré služby zadarmo.(toto byla asi jediná část dokumentu, kterou viděl ten očíslovanej chytrák, jenž se tu ohání budovatelským nádechem v době normalizace) Nabízí se i dary přírody v podobě bylinek, či pleťové masky. Celoživotní aktivitu a optimismus lze těmto lidem jen závidět. Ovšem, životních osudů je nepočítaně a někdy ani veselá mysl nemůže odrazit rány života. Zde jsou ti šťastnější, ti, co poukazují, a také varují před pohodlností a uspěchaností. V roce 1978...no...dnes už tito lidé nežijí. Nicméně, jejich pravda je dnes silnější, než kdy jindy. Zajímalo by mně, jestli si paní režiséka, dnes již pětaosmdesátnice, vzala nějakou z rad k srdci. (13.02.2014)

Humanistický moment je u Chytilové chybějící rovinou, všechno pozvedává kamera a střih, černobílý základ s barevnými prostřihy přináší metoda Sedmikrásek, ♫ hudební podkresy z posluchačských hitů vážné hudby s celkem trestuhodně souznějí jen ojediněle, výpovědi seniorů tak spíše zanikají. Senioři potěší, ale dokument má cenu blízkou ceně použitého materiálu. Oč jinak vyzní Špátovo Respice finem ! (01.05.2013)