Takové to léto
Un été comme ça
That Kind of Summer
Réžia:
Denis CôtéScenár:
Denis CôtéKamera:
François Messier-RheaultHrajú:
Larissa Corriveau, Laure Giappiconi, Samir Guesmi, Aude Mathieu, Hinde Rabbaj, Anne Ratte-PolleVOD (1)
Obsahy(1)
Tri hypersexuálne ženy strávia 26 dní v tichom dome pri jazere. Léonie (vážna), Eugénie (impulzívna) a Gaëlle alias Gejša (koketná). Všetky tri sú tu dobrovoľne. Dohliada na ne sociálny pracovník a nie veľmi dôverný terapeut. Motto domu je ""hypersexualita nie je choroba"". Cieľom tohto experimentu nie je liečiť, ale skôr umožniť úprimné skúmanie rôznych skúseností, foriem a extrémov túžby. Všetko sa odohráva v poloobnaženej a úplne obnaženej polohe, slovne aj fyzicky, vo fantázii aj v realite. Skutočnosť, že pracovníci projektu sú síce nedotknutí, ale aspoň trochu dojatí, nie je prekvapujúca a zodpovedá pocitom divákov. Na rozdiel od iných predstaviteľov súčasnej kinematografie sa Denisovi Côtéovi po hitoch ako Antológia mesta duchov alebo Curling darí vytvárať dynamické filmové priestory (kulisy, prostredia, konštelácie), v ktorých možno zážitky (psychické, fyzické, intelektuálne) vnímať ako hru, a práve preto ich možno využiť na sledovanie reality. (Film Europe)
(viac)Videá (2)
Recenzie (16)
[KVIFF 2022] Jako téma oukej, už jsem se ale bál, že se nezbavím těch neustálých záběrů na ksichty, které jsou asi stejně činné jako Zeman rok před koncem druhého období. Hodně zrnitý, únavný film, který nás zavede mezi sexuálně závislé ženy bez toho aniž by to mělo nějakou pointu nebo příběh. Má to obřího pavouka. Jako wtf? Film v něčem naprosto vyzdvihovaný a v něčem tak moc o ničem až to bolí. ()
Koukám, že tady málokdo pochopil, že nosným motivem toho filmu není nějakej experiment, nebo hypersexualita jako chytlavě znějící diagnóza. Motivem toho filmu jsou ti lidi.. a rozhodně ne jen ty tři "pacientky".. Celé je to chytřejší než se může na první pohled zdát. Ze začátku se kamera skoro nesnesitelně otravně soustředí jen na neklidné náhledy obličejů jednotlivých postav a v průběhu, jak je postupně poznáváme, nenápadně ustupuje a zasazuje je v širších záběrech do prostředí a interakcí. Nastíněné osudy jednotlivých postav jsou absurdní, banální, tajemné, smutné a především nekompromisně lidské. Finální nevyřčený a přitom tolik doslovný pocit selhání je krásně jízlivě existenciální tečkou. ()
Takové to léto, takový ten umělecký film. Experiment, ktorý nikam nevedie. Alebo predsa ? Je to terapia uvedomením ? A čo je to pre diváka netrýzneného hypersexualitou ? Zoznámi ho s jednou poruchou sexuálneho správania na úrovni kazuistiky zo psychiatrického zborníku, to je jedna vec. Urobí to takou tou modernou formou otravného pchania kamery rovno do ksichtu protagonistov, to je druhá. A urobí to dobre, realisticky, presvedčivo. Nič nerieši, nič neanalyzuje, len pozoruje, zaznamenáva. Stačí to ? Ja neviem. Nenudil som sa, poučil som sa... ()
Podobným snímkom jednoducho nemôžem prísť na chuť. Experimentálne filmy, ktorých zmysel je na úrovni žraloka putujúceho po púšti a ktoré vám ako divákovi toho veľa neprinesú. Mne teda tento film neponúkol prakticky nič, iba nudný dej z väčšej časti popretkávaný masturbačnými scénami, rozpačitú atmosféru a nie veľmi sympatické herecké obsadenie. Takže tento kúsok nech si Côté nechá pre seba. 40 % ()
(Ten šíleně obrovský spider by si neironicky zasloužil před filmem trigger warning pro všechny arachnofobiky jako já)... Vypůjčím si větu ze seriálu Barry: "We're touching on a thing, but we are not commenting on it." Tak nějak vidím téma hypersexuality zpracované v tomhle snímku. Zaprvé je filmu dobré přiznat, že se rozhodl jít do tématu ne až tolik prozkoumaného, přičemž nijak zvlášť neobjektivizuje sexuálně závislé ženy, na druhou stranu ale ani nic dalšího nezpracuje dál nebo hlouběji. Všechna témata jsou tak nějak načnutá, ale u toho to končí, ať už jde o obracení role "predátora" u Geishi, sebedestruktivní chování skrze sex, "vyrovnávání" se s traumatem skrze další (abusive) muže, nic z toho se vlastně neřeší ani na terapeutické úrovni v samotném příběhu. Žádná introspekce například po 24 hodinové pauze od "rehabky", kde by zazněla otázka "hele a skutečně jste chtěly ten volný den sex, nebo třeba jen validaci" nebo tak něco. Nějaká reflexe toho, že můžou klidně mít plno sexu, který ale začnou oddělovat od toxických/sebedestruktivních/rizikových aspektů ve svých vztazích a známostech, chybí jakýkoliv dialog o nastavení hranic pro bezpečný sex a lepší chápaní sebe (o tom je terapie, ne?)... Terapeutický proces a odhalování důvodů za jejich chováním jsou ve filmu prakticky nepřítomné. Čekal bych aspoň určité nalézání pochopení mezi ženami pro své chování a dostávání se k nějakému supportujícímu systému a "komunitě" mimo sex, který je v jejich světě navíc ovládán jen muži (doslova spíše penisy a gangbangy), ale ono těch interakcí a dialogů je tady vlastně úplné minimum. Film tak dává sondu do života hypersexuálních žen, které se nikam neposunou, divák může přijít a odejít se stejnými předsudky k tématu a terapeutický prvek je natolik nepřítomný, že mohly být všechny prostě jen na chatě jako kamarádky a nic by se nezměnilo. Ale zcela vážně, byla terapeutka? Protože ne moc dobrá, ani profesionální. Also, fuck spiders! ()
Reklama