Predtým, teraz a potom

Pozoruhodný film, na který se příjemně dívá, v klidném tempu a plný něžných, vzdušných, uhlazených obrazů, sofistikovaných dekorací, precizních detailů, znaků oddané domácí péče, vlídnosti, trpělivosti a vytříbeného vkusu.... než si uvědomíme, že je to právě onen vnější klid, útrpné podvolování se a odevzdání, sebeovládání a naučené sebepotlačování, s nímž hlavní hrdinka prochází pasivně svým životem a přijímá rány osudu jako elegantní poslušná otrokyně, mlčenlivá a hrdá, vzpřímená, jež se ale zaměstnaná sebeovládáním a pěstováním trpělivosti nikdy nenaučila naslouchat svému nitru... ***** To starší sestra jí řekne, že musejí odejít z domova, od ní se cestou dozví, že jejich otce to stálo život, přijme a nese v sobě bolest ze smrti otce i synka i ze ztráty muže, a sice jim nepodlehne, ale potlačí je a přijme nového muže a porodí a vychovává další tři děti, stará se o domácnost, řídí služebné i velké hospodářství a všechno, co to v ní vyvolává, v sobě nese ztlumené, oslyšené... Teprve milenka jejího muže jí na okamžik ukáže, jak zakusit svobodu, vzrušení i riziko, které to obnáší, i radost ze sebe samé, ve skoku do tůně pod vodopády, ale je to poprvé a naposled, co ji tak vidíme... Když se opět bez vlastního přičinění ocitne na životní křižovatce, způsobené svévolným rozhodnutím prvního muže, rozhodne se pro další krok nikoli vedená vlastní zralou intuicí, ale ve zmatku podlehnuvší prvnímu vyvření emocí, aniž by si mohla být jistá tím, že ví, koho a co chce a v čem už dávno spočívá pevná hodnota a smysl jejího života... Zatímco první muž ji nechal zbytečně roky trpět a pak ji svévolně nanovo vystavil těžkému dilematu, a zatímco slabošsky sténal, že nechápe, proč museli takto dopadnout (ach, opravdu museli? vždyť na tom nese vinu on sám a ještě ji strhává s sebou), její druhý muž, jakkoli sám není bezchybný, si přeje její štěstí i za tu cenu, že ji bude muset nechat odejít, a vyjadřuje jí hluboký respekt... Její přítelkyně jí radí dobře, že má následovat srdce, protože srdce nikdy nelže, ale Nana se svému srdci nikdy nenaučila naslouchat, a rozhodne se zbrkle a pod návalem nezpracovaných emocí, nikoli zkušeným srdcem, a zpřetrhá všechno hodnotné, protože si nikdy naplno neuvědomila, že těch posledních patnáct let se jim podařilo hluboce naplnit vším, na čem může jejímu srdci záležet... Neposlechne své srdce (které volá, že ten odchod nikdy nezvládne, neunese, že je to příliš těžké, a aby také ne, vždyť jsme to důvěrné předivo mohli dlouho pohrouženě sledovat a sytit se jím), poslechne pouze naučený pocit loajálnosti, falešné provinilosti, minulých emocí plynoucích z trýznivých snů a podlehne tlaku a opět se odevzdá cizímu nároku... Ale zároveň je jasné, že se nejspíš musí vydat pro tuhle zkušenost, ať už bude jakákoli, aby teprve poté mohla konečně sama poznat, co byla, a co nebyla chiméra, a co je pro její srdce opravdu hodnotné - i za tu cenu, že to nejhodnotnější ve svém životě možná právě opouští a rozbíjí... Tady oceňuji, jak snímek neukáže nic z toho, co následuje z dalšího života s prvním mužem, nic z "poté", a proč to tak je v pořádku, k tomu si divák musí dojít sám.  **** Nádherný a vskutku elegický příběh o nesvobodě příliš naučené ženě, jejíž sebepotlačení a následný nezbytný pokus vydat se ohledávat vlastní intuici, na dlouho utlumovanou trpělivou poslušností, provinilostí a strachem, a nabrat zkušenost, aby se v sobě a svém srdci konečně vyznala, bolestně dopadne i na životy všech jejích milovaných. **** (Be2Can, Malý sál Lucerny, s Lí.) *~ (06.10.2022) (menej) (viac)