Krásne bytosti

Velmi dobré sociální drama z Islandu, pro mě třetí nejsilnější zážitek letošního ročníku KVIFF. Film sleduje skupinku teenagerských sígrů, jejichž neurvalé chování vyplývá z neutěšených rodinných poměrů, přesto u nich občas problesknou záchvěvy lidskosti a dobroty. Relativně povědomé dějové zákruty filmů o problematických mladých lidem jsou v Krásných bytostech ozvláštněny ezo motivem, který filmu dodává jedinečnou atmosféru. A také je s jeho pomocí schopně budován dost nepříjemný pocit očekávání nějaké nevyhnutelné katastrofy, k níž dění pravděpodobně dospěje, v závěrečné třetině jsem kvůli tomu byl jak na trní. Koncovka pak v tomhle ohledu vlastně překvapí a nabídne katarzi jiného typu, než jsem si myslel. (56th KVIFF) (10.07.2022)

Film, který se zajímavou lehkostí kombinuje lidskou křehkost a zároveň i zbytečnou surovost. Ještě ke všemu v rovině kluků, kdy se mnohdy předhazuje spíše to druhé. Nejvíce překvapující na filmu byly vztahy mezi aktéry, které ukázaly, že něco takového mohou mít i zastánci mužského pohlaví. A přitom nemusí jít o žádnou macho propagandu. Klasicky do toho musí autor vtěsnat nějaké nadpřirozeno, což je na tyto filmu už klasika, ale zase toho nebylo tolik. Po nějaké době islandský film, který mě bavil a dával mi i smysl. (17.10.2022)

Nic pro milovníky islandské přírody. Tu zde prakticky neuvidíte. Příběh by se mohl odehrávat v podobné chudinské / industriální čtvrti i na okraji Manchestru. Přátelství mezi teen kamarády v době stoupajícího násilí a šikany mezi mladistvými, často drsný a neútešivý, zároveň ale vyvážený podporou mezi nima a ochranářstvím. Námětem i zpracováním ne moc originální, ale dramaticky intenzivní. [KVIFF] (03.07.2022)

Vznikání efemérních souručenství, poetických a křehkých, která mnohdy stojí na vodě a nemusejí přežít napořád, ale díky nimž mohou své dětství a dospívání přežít kluci z mizerných sociálních a rodinných poměrů, pakliže si dovolí nechat aspoň občas vyplout na povrch sklony k solidaritě, přejícnosti, vzájemnosti. Vzájemnost, vnímavost a otevřená komunikace jako cesta k přežití a možná i smyslu života, ať už na drsném venkově, nebo ve městě, je zřejmě nosným tématem tvorby tohoto nového islandského režiséra. Nebude nejspíš náhoda, že jak starší bratr v Údolí velryb, tak jeden ze zdejších hlavních hrdinů se jmenují Arnar (Addi), což je režisérovo prostřední jméno. *** Vedle bravurní práce s herci, s kamerou, se střízlivostí a poetikou v obraze i zvuku stojí za to zvlášť ocenit i rytmus, vědomou pozvolnost budování dramatu, kdy skutečně musí uplynout nějaký sledovací čas, než se změní počáteční dojem, že sledujeme depresivní konstelaci zoufalých kluků, kteří se osaměle smaží každý sám ve svém pekle, děj postupně nabere všechny kvality a zahustí se sítí vznikajících mikrovztahů a mikropřátelství a pronikne do něho v mnoha podobách i prokazované dobro, vznikající důvěra, bezpečí vzájemného vedení, laskavost, prožívaná krása a s tím vším také vědomí, že prožívaný život má smysl a hodnotu, i když nikdy nelze zaručit, že něco přetrvá. (Malý sál Lucerny, 19. září, s Lídou.) *~ (20.09.2022)

Skvelá sociálna dráma, ktorej ale do dokonalosti niečo chýba. V mojom prípade ide o absenciu pedagogického dozoru v škole a až do konca filmu aj polície. Ťažko uveriť, že by udalosti prebiehali presne tak, ako vidíme vo filme. Inak Krásne bytosti dokážu emocionálne strhnúť, ukázať postavy v ambivalentnom svetle a predovšetkým s nimi dokážeme (sú)citiť, aj keď sa chovajú proti všetkým spoločenským pravidlám. Dôvodom je fakt, že scenár ukazuje aj rodinné pozadie (anti)hrdinov. Dôvodom ku konečnej spokojnosti je aj vygradované finále, ktoré ma presvedčilo o lepšom hodnotení. (18.09.2022)