Les Fantômes du chapelier
Réžia:
Claude ChabrolScenár:
Claude ChabrolKamera:
Jean RabierHudba:
Matthieu ChabrolHrajú:
Michel Serrault, Charles Aznavour, Aurore Clément, François Cluzet, Monique Chaumette, Mario David, Jean-Claude Bouillaud, Jean Champion, Victor Garrivier (viac)Obsahy(1)
Na malém městě žijí dva obchodníci, jejich domy jsou v jedné ulici naproti sobě. Kloboučník Labbé je autoritativní a vždy perfektně oblečený muž, krejčí Kachoudas je jeho chudším kolegou, kterého navíc poznamenává osud trpěného imigranta z Arménie. Když Kachoudas přistihne Labbého při vraždě mladé ženy, začne je spojovat tíživé tajemství. Labbé si je ale jistý, že se nic nezmění – on přece patří k místní honoraci a případnému obvinění ze strany chudého krejčího nefrancouzského původu by přece nikdo nevěřil.
Film KLOBOUČNÍKOVY PŘELUDY (Les fantomes du chapelier, 1982) natočil významný francouzský režisér Claude Chabrol podle literární předlohy slavného Georgese Simeona. Chabrol tímto filmem vzdal hold obdivovanému Hitchcockovi, což lze doložit scénami zjevně odkazujícími na slavné filmy OKNO DO DVORA a PSYCHO. Chabrolův film je tajemným thrillerem s důrazem na psychologii postav, která je nicméně i přes četné retrospektivy těžko uchopitelná. Umělecké vyznění filmu podtrhly herecké výkony Michela Serraulta a Charlese Aznavoura, jehož role krejčího Kachoudase si v podstatě vystačí s němým pojetím. Svým herectvím zaujme také Monique Chaumette v úloze Labbého tyranské a žárlivé manželky. Exteriéry filmu byly pořízeny ve městěch Concarneau a Quimper na západním pobřeží Francie. Ve francouzských kinech měl titul premiéru 26. března 1982; divácký zájem nebyl sice nijak velký, na druhou stranu získal několik mezinárodních ocenění a dnes patří ke klasice francouzské kinematografie.
(argenson)
Recenzie (9)
Pozoruhodná věcička, místy úsměvná, místy mrazivá.. V každém případě pád kloboučníka Labbého do šílenství v podání úžasného Michela Serraulta byl v mých očích strhující.. Rozehraný příběh o vraždách, krejčím Aznavourovi, manželce na vozíčku mě vtáhnul a byla jsem zvědavá i napnutá, jak to celé dopadne.. Jedním dechem dodávám, že mě Claude Chabrol opět překvapil.. ()
Kloboučník Labbé zavraždil svou chromou manželku. Protože už patnáct let neopustila ložnici, není těžké pomocí několika triků a hereckého nadání udržovat mezi sousedy a personálem dojem, že stále žije. Monsieur Labbé toho má ale na svědomí ještě víc a arménský krejčí Kachoudas z protějšího krámku si začne spojovat jeho podivné noční výlety se sérií vražd žen ve městě... Když jsem si pročítal na internetu reakce těch, kteří Kloboučníkovy přeludy viděli, zjistil jsem, že jsou dvojího druhu. Jedna skupina diváků tvrdí, že Charles Aznavour jako Kachoudas podává výborný vážný výkon, je škoda, že má ve filmu tak málo prostoru a že Michel Serrault jako Labbé ukrutně přehrává a celý film kazí. Druhá skupina je nadšena Serraultovou groteskní kreací a zazlívá filmu, že v něm pořád zaclání Aznavour, děj kolem krejčího je nepřiměřeně vážný a hloupý a brání filmu stát se skvělou černou komedií. Řadím se k těm druhým. Nečetl jsem román Georgese Simenona, ale věřím, že to není podmínkou k diagnóze příčiny, proč je ten film tak rozpačitý. Opravdu se v něm bijí dva cíle, dva záměry, dva přístupy ke dvěma různým skupinám diváků. Žánrová hříčka a nudart. Chabrol napříč filmem trousí vodítka, k jakým filmům se snaží přiblížit. Labbé vypadá díky masce i Serraultovu projevu téměř jako dvojče pana Verdouxe, trpí syndromem Normana Batese a mezi významnými záběry na plynové lampy v jeho bytě a řečmi o Jacku Rozparovači se odehrává příběh, který by mohl být Oknem do dvora, sledovaným z vrahovy perspektivy. Aznavour Serraulta pořád šmíruje, ale nic neudělá. Vědom si svého mizerného postavení v místní společenské hierarchii, nechce riskovat. Serrault naopak hýří sebevědomím a z malého Arména si nic nedělá. Žijí v takové zvláštní symbióze a ta se teoreticky mohla stát tématem filmu a předmětem obdivu té části publika, která očekává vážný psychologický artfilm. Já jsem naopak doufal v pěkný staromódní morytát. Jedno drží to druhé v klinči a film, který mohl být skvělý, je nakonec s odřenýma ušima nadprůměrný. 60% ()
Neočekávajte v žádném případě od Kloboučníkových přeludů žánrovku zábavného ražení a možná nebudete (narozdíl ode mne u první projekce) zklamáni. Tento film sice nabízí v jádru strašidelný příběh o psychopatickém vrahovi, ale rozhodně se nejedná o horor či thriller, jak by se na první pohled mohlo zdát. Claude Chabrol si krásně hraje s divákem, pracuje se spoustou odkazů na ty nejklasičtější snímky zmiňovaných žánrů, ale při tom se ani na chvíli nesnaží šokovat ani vyděsit, a vytváří s postavou masového vraha ryzí psychologické drama se špetkou sociálního akcentu, v němž po většinu času nejde tolik o napětí, jako spíše o vnitřní prožitek. Chabrol představuje záporní postavou zcela podle předběžného popisu pana inspektora: nenápadný, prakticky obyčejný člověk svého postavení, budící spíše respekt, sympatii a pro ostatní absolutně nepravděpodobný pro vražedné sklony. Objevující se přeludy nejen vyjádřují složitost vnitřního světa pana kloboučníka Labbého, ale zároveň nám postupně ve svém útržkovém dění odhalují minulost ve vztahu Labbého a jeho usmrcené ženy. V atmosféře předválečných časů vznikl prostor pro mlčenlivě rozehraný souboj mezi urozeným pánem kloboučníkem a chudým krejčím, pro pomalé stylizované vyprávění plné detailů i černý humor a hlavně pro jeden z fascinujících hereckých výkonů Michela Serraulta. Serrault zde rozehrává svou vyčerpávějící kreaci v záporní roli s mírně groteskním nádechem a obrovským smyslem pro eleganci. Naladíte-li se na stejnou vlnu s Chabrolem i Serraultem a budete si-li jejich styl užívat, u závěrečného vyvrcholení na pozadí jímavého šansonu vás jistě nemine i silná pocitová katarze. 90% ()
Na rozdíl od jiných recenzentů si nemyslím, že by se Chabrol položil do svého obdivu k Hitchcockovi natolik, že by ho začal napodobovat. Ale i když je Chabrol jiný než Hitchcock, jeho Kloboučníkovy přeludy napínají i baví stejně. I díky skvělému výkonu Michela Serraulta stojí za to dám jim šanci. Více viz zde: https://normanbloom.blogspot.com/2020/08/kloboucnikovy-preludy-les-fantomes-du.html ()
Chabrol natáčel své filmy padesát let. Když se dívám na své hodnocení jeho filmů v průběhu této doby, jsou to v podstatě samé čtyřky, jen občas trojka či pětka. A přitom Le Beau Serge je vstupem slavobránou. Mezi "šabrolovkami" či lépe "šabrolkami" zaujímají význačné místo detektivky (detektivky nečtu, ale zvlášť v tomto případě mě to mrzí). Je to skutečně takto: od začátku známe vraha, v polovině filmu se dozvídáme motiv, film by tedy mohl skončit. Kachoudas (Charles Aznavour), jediné spojení pana Labbého s realitou, umírá. Pan Labbé propadá své detruktivní máni naplno. Film má tedy dvě části: v první si pan Labbé plní svůj plán úspěšně (téměř až do konce). Po přelomovém rozhovoru (na návštěvě) s Kachoudasem, při němž mu oznámí ukončení své mise (a věřme tomu), se přesto jeho jedinou realitou stává "škrcení žen". Koncepce filmu má mnohé zvláštnosti, stylizace (jak jsme ostatně u Chabrola zvyklí), podle mě však příběh spíš umocňují než znemocňují. ()
Michel Serrault bol vzdy hrdy na svoju rolu ptrhleho homosexuala v Kleci Blaznu tusim. Tu mi bol vyslovene odporny, aj ked ide o vrazdu mladej zeny a akesi tazive tajomstvo, predsa len je to rezisersky len nudna odbita rutina. fakt clovek sa az prilis casto pristihne ako od nudy ziva , pre mna prototyp nudnej zivacky, ktora po par minutach vyprcha z hlavy : 39 % ()
Asi nejděsivější zobrazení úpadku měšťanstva. Zatímco Bunuel zkoumal měšťáky surrealisticky jako skupinu, Chabrol se spíše zaměřuje na rozpad jednotlivce. Aznavour je vynikající v roli ušlápnutého manžela a otce pěti dětí, který Serrautovu vzpouru proti světu své manželky obdivuje, ale nechce, aby překročila vymezený rámec. Jenže co když se z pomsty stane droga? Simenon se tomuto rozpadu duše spořádaného manžela věnoval ve vícero románech (např. Muž, který sledoval vlaky). ()
Skvělý Michel Serrault v jinak nepříliš povedeném krimipříběhu. ()