L'Âge d'or
Age of Gold
The Golden Age
Réžia:
Luis BuñuelKamera:
Albert DuvergerHrajú:
Gaston Modot, Lya Lys, Max Ernst, Luis Buñuel, Paul Éluard, Claude Heymann, Jean Aurenche, Pierre Prévert, Jacques B. Brunius, Joaquín Roa, Juan Esplandiu (viac)Obsahy(1)
Na ostrově Malorca žijí špinaví a groteskně hrůzostrašní lidé. K jejím břehům připlouvají poslové civilizovaného světa v pobobě arcibiskupů. Ti nacházejí původní obyvatele v rozkladu - doslova fyzickém. Dobyvatelé se sami nazvou Malorčany a guvernér položí základní kámen nového věku. Jeho zahajovací projev však přeruší milostné výkřiky. Muž a žena se v objetí válejí v blátě, lhostejni k davu, což je první signál ke vzpouře proti císařskému Římu... Zlatý věk použil Buňuel k tomu, aby demystifikoval všechny základní články pořádku a práva - církev, rodinu, armádu, policii - a zařadil se tak k nejkontroverznějším režisérům světové kinematografie. (caligari)
(viac)Recenzie (58)
L'amour fou jako nejvýraznější motiv filmu jinak záměrně „rozbitého“ a prostého záchytných narativních bodů. Nač se zdržovat vyprávěním, když k rozhození lepší společnosti plně postačí samostatné scény, jednotlivé gagy jako z hodně drsné grotesky (odkopnutí psíka a zastřelení chlapce, sic samoúčelné šokantní, pokládám za Buñuelovy vrcholné anarchistické kousky). Nástrahami, jež civilizovaná společnost klade do cesty přirozeným lidským potřebám, se Buñuel zabýval i ve své pozdější tvorbě, jen jim dal umírněnější formu a falickou symboliku, zde vystupující do popředí s nutkavostí myšlenky na sex, decentně skryl pod povrch. Za svou metodu přijal entomologické pozorování, jimž Zlatý věk začíná. Přímé zásahy do obrazu a útoky na pohled (jedním nezapomenutelným začíná Andaluský pes) omezil ve prospěch subverzivnějších provokací typu ohýbání žánrových pravidel, zatajování podstatného a zveličování marginálního. Přesto bych Zlatý věk neodsuzoval jako již vychladlou třídní (a generační) vzpouru jednoho kdysi tak horkokrevného Španěla. Výstižnější scény na téma fetišizace lidského těla zatím nikdo natočit nedokázal. 75% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Radko ()
Surrealisticky stále na vynikající úrovni, i když se od dob Andaluského psa již jedná o krok někam jinam, především do narativnějších a "filmovějších" oblastí. Kouzelné ale především svojí ostrou a řezavou satirou zacílenou na tařka všechny stránky soudobé vyšší či oficiální společnosti. V hlavní roli zřejmě přirozené, místy tedy značně kuriozní, touhy v rozporu a neskrývaném boji s konvencemi a dobrým mravem. Krutá agrese a překonání všech zažitých pravidel - výsměšné násilí vůči bezbrannému slepci v podání hlavního hrdiny - jako jeden z projevů nespoutaného žití a prožívání. Zprotiví se vám načinčaný pejsek aristokratického vzhledu. Co je jednodušší než ho ze všech sil nakopnout. --Přesně takto postupuje Buñuel ve své kritice společnosti, jejich institucí, duchovních i materiálních. ()
Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. ()
Později Bunuel pochopil, že aby film mohl podvracet, hrát si a experimentovat, musí nejdřív nastavit nějakou úroveň komunikace s divákem. Když třeba píšete román, nemusíte to řešit - čtenář ho vždy musí číst a vždy tedy existuje nějaká jistota přenosu informací. TU obrazu, na který se návštěvník může dívat, jak dlouho chce, to platí taky. Jenže u filmu neni bez nějakého aspoň základního ukazatele možné věnovat kompletní pozornost všemu. Zachází to tak daleko, že už u Zlatého věku opravdu nemám pocit, že ho má smysl sledovat, protože se něčeho dočkám. Prostě jen hodinový sled mechanicky řazených surrealistických výjevů, které většinou vznikly tak, že Bunuel náhodou měl po ruce tyhle záběry, tak je použil, nebo ho s Dalím napadla tahle konina, tak ji zrealizoval. No a co? Hledat v tom snový smysl je ztráta energie, na to jsou od Bunuela mnohem zajímavější tituly, o kterém už nějak přemýšlel. Ve kterých nejde jen o předvádění bizarností, ale i něco sdělují. Tohle je jen raný experiment, mechanický surrealismus bez opodstatnění, zajímavý spíš z principu než z provedení. Takže uznávám cíl Bunuela šokovat dobové publikum, ale tím bohužel zároveň docházím k tomu, že dnes už ten film nemá smysl. Ten byl naplněn. ()
(1001) Kdyby se mě kouzelná rybka zeptala na tři přání, tak jedno z nich by nejspíš bylo, aby mohl Luis Buňuel vstát z hrobu, obeznámit sám sebe se současným stavem kinematografie (a světa) a potom natočit jeden film. Úplně jsem od minula zapomněla, jak je to ostré. ()
Je skvělé, že naše děti jsou zabity! Ou tak tohle mě totálně rozsekalo. Ač jsem vůbec nepobral o čem to mělo bejt. Spíš takovej nesouvislej sled šokantních scén který postupně gradují od nakopnutýho psa přes odprásknutý děcko až po závěrečnej výjev kdy za souvislého zvuku bubnů týpek vyhodí nejdřív z okna zapálenej stromek pak nějakýho fláterníka potom jakousi maketu žirafy či co a z toho bubnování už mi pak slušně jebalo v palici. Pokud to někteří zdejší filmovědci a mistři narace pochopili a objevili v tom nějakou myšlenku, tak jim gratuluji mě se to nepovedlo, ale to nic nemění na faktu, že je to jeden z nej úletů co jsem kdy viděl.95% ()
Tak sled bizarních scének, říkáte? Tak hodina na sebe kupených zvrhlostí, říkáte? Ach kdyby! Nemám nic proti filmům, které kašlou na příběh a místo něj předkládají jen porůzné, dějově na sebe nenavazující scény, jenže takové scény pak musí být zábavné a propracované, ty zdejší byli vesměs nudné a nezáživné, navíc jeli nejzábavnější částí snímku dokument o škorpiónech, který je o patnáct let starší než zbytek filmu, je něco poněkud špatně. Sice je tu pár více či méně zábavných událostí, jenže je jich tolik, že by horko těžko naplnili stopáž patnáctiminutovou, natož hodinovou, aby to fungovalo muselo by to být mnohem více úchylné, šílené, magořivé, zvrhlé a ironické, není. Pomalu mě začíná jímat dojem, že hledat ve Zlatém Věku hloubku je asi stejné, jako hledat katolickou morální autoritu v redakci blesku. ()
Pri hľadaní odpovedí na rôzne obskúrne a nekonvenčné otázky na filmových subredditoch bývalo pomerne frekventovane skloňované meno Luis Buñuel. Jeho krátkometrážnu prvotinu Andalúzsky pes o rozrezanom oku som nevidel & ani sa nechystám. Zlatý vek bol však na neodolanie. Keď som sa raz pýtal, či počas fungovania Haysovho produkčného kódexu (1930-1968) býval v Hollywoode režisér, ktorý do svojich diel pretavoval svoje fetiše à la Tarantino, odpovede sa našli dve – #1 Jasné nie. Bolo mi pekne vysvetlené, že štúdiový systém v tom čase znamenal aj niečo ďalšie – že režisér v podstate (poväčšine) nebol predĺženou rukou svojej vlastnej kreatívnej vízie, ale práve tej štúdiovej. Inými slovami rejža dával dokopy to, čo chcela hlava štúdia a/alebo producenti, čo bolo mimo iného ukázané napríklad aj vo vynikajúcom filme Vopred vinní na čele s Robertom De Nirom, kde hral aj Marty Scorsese a viac ako len krátke cameo, ktorý má na tejto prihriatej databáze len zasrané dve stovky hodnotení, ale to už je na inú debatu. Pre odpoveď na všeobecnejšiu verziu tejto otázky dobre poslúžil aj dokument Skin, ktorý vyššie uvedené potvrdzuje. Hoci tam bol napr. ako fetišista Tarantinovho razenia spomínaný legendárny Cecil B. DeMille, no materiály na podloženie tam neboli žiadne, čo len ďalej dosvedčuje. Vec sa ale mala inak v európskych krajinách, kde kódex nič neznamenal a nahota na filmovom páse nebývala až tak raritná. S tým súvisí odpoveď #2. L'Age d'Or. Meno filmu, ktoré sa v opytovacom vlákne objavovalo v každej druhej odpovedi. Okrem veľkej tonáže absurdnosti a úchylnosti naprieč sexuálnym spektrom snímka konkrétne na foot fetishism neodkazovala len implicitne, ale aj explicitne, a to rovno scénou, kde sa istá mladá pani (a pán) veľmi vzrušene a uprene díva na nohy veľkej bielej mramorovej sochy, aby nakoniec začala olizovať jej prsty. Čo je len špičkou ľadovca zo všetkých ponúknutých scén. Je pravda, že o fr. surrealizme vo filme viem hovno, že o Buñuelovi som vtedy počul prvýkrát a tiež, že nemám hlbšie znalosti francúzskej kinematografie na to, aby som s určitosťou (nie domýšľaním) mohol povedať, že Age of Gold bol na tú dobu príliš. Rád si ale v tomto prípade domyslím – film bol v 30. rokoch minulého storočia rozhodne príliš a dokázal šokovať. Zároveň však s mnohými dnešnými divákmi prakticky nemusí vôbec pohnúť. Nuž, časy sa zmenili. Čo sa ale nezmenilo je skutočnosť, že pozerať viackrát takýto film len kvôli jednej scéne so sochou je pekná blbosť... (9.11.2021) (24.12.2021) ()
Hustý. Fakt hustý. Škoda, že se toho nedožil Jeho Absolutnost L. Klíma, tohle by se mu líbilo. ()
Ranný Buñuel mne překvapil, po předchozím pižlání oka bych nevěřila, že dokáže být tak sžíravě vtipný, aniž by se musel dopouštět nauseutvorných záběrů. Inspirátor Monty Pythonů se vykašlal nejen na konvence, ale na zažité hodnoty, které cupoval bez uzardění. Za vrcholný pocit zmaru lze zajisté považovat vyhození žirafy z okna. ()
Ja neviem, o čom to bolo. Vykladal som si to celý čas ako príbeh ľudí, ktorí sa nechcú prispôsobiť meniacej sa dobe. ()
Surrealistický, narativně roztříštěný film o sexuálních pudech a touze po smrti. [8/10] (Corinth /// Produkce: Le Vicomte de Noailles /// Scénář: Luis Buñuel, Salvador Dalí /// Kamera: Albert Duverger /// Hudba: Georges Van Parys) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
Zlatý vek je film určený pre fanúšikov surrealizmu, ktorí poznajú a chápu jeho charakteristické znaky, alebo pre divákov, ktorí majú proste radi "haluze". Tieto dve skupiny sa budú zrejme podozrivo častokrát kryť. Hladať zmysel v zobrazení podvedomia nemusí byť jednoduché, erotickosť tohoto filmu nie je tak "zo života", ako ako pri neskorších Bunuelových dielach typu Kráska dňa. Rovnako je to aj so symbolmi, tie vo Viridiane sú určite pohľadom klasického filmového diváka viac k veci. Pokiaľ máte pocit aj napriek vtipným surrealistickým vsuvkám pocit relatívne lineárneho deja, záverečná pasáž vás vráti naspäť do Bunuelovej reality. Režisér chcel dodržať v tomto filme zásadu subžánru -nerobiť umenie-, takže je otázne, čo si z filmu nakoniec odniesť a aký postoj k nemu má zaujať náhodný divák, ktorý nevie, do čoho ide. Kritika vyšších zhýčkaných vrstiev je zjavná, explicitný obraz erotických túžob, ktorý sa nám odohráva iba v hlave taktiež, takže mne z toho vychádza, že sa o umenie jedná:). Zlatý vek má záporného hlavného hrdinu, ktorého agresívne chovanie nie je žiadnym spôsobom ospravedlňované, čo som možno ešte pred rokom 1930 nevidel. ()
L'Âge d'or dle mého názoru nedosahuje kvalit předchozího Un Chien andalou. Luis Buñuel je extravagant surrealismu, o tom žádná.. jednotlivé "pochroumané" (na duši i na těle) scény jsou odzbrojující, šokující (nedokážu si představit jejich dopad na společnost ve třicátých letech), nesmysluplné a nemorální - nic z toho mi nevadí. Asi bych ocenil kratší stopáž (cca 40 minut), čímž by byl děj zhutněn a dostal by tak možná ještě šílenější patinu. ()
Případ muže, který se v různých epochách vrhne na ženy. Dlouhá osahávací scéna. Provádí defenestraci a vyhazuje věci a papeže z okna. Společnost hrdinu svázala, že nemůže naplno projevit svou sexualitu. ()
(LFŠ 2022) Vůbec se nedivím, že vzbudil tehdy Zlatý věk řádný poprask. Tvůrce (lehce více) zvráceného Andaluského psa se nechal inspirovat pokřivenou myslí markýze de Sade a dal vzniknout filmu, který se jistě vyplatí vidět - byť neosloví každého (mě přesvědčil tak napůl). Ústřední pár nemohl být snad více nesympatický, zároveň byla vzájemná interakce Muže a Ženy - chtě nechtě - jistým zdrojem humoru. Závěrečná scéna se zvrhlým hradem alá 120 dnů Sodomy s "Ježíšem" byla do filmu vložena možná až moc na sílu. Jakási předzvěst pozdějšího Pasoliniho. ()
Kontroverzné scény ( odkopnutý slepec, zastrelený chlapec...) zatieňujú myšlienku, ktorú som aj tak nepochopil. Ale aj taký je surrealizmus. ()
Své zředěné Saló si může natočit každý schopnější režisér. I kdyby mu doba nepřála, i kdyby to měl být celovečerní debut. A i kdyby by měly být všechny konotace prosté a nekultivované. Buñuel je však modla, k níž se nejeden intelektuál rád vrací a Zlatý věk je, přes všechny nedostatky, pokusem odvážným. Šokující, s dostatkem důvtipu, jen povrchní. Jako služba nesmrtelnému markýzovi úspěch, jako start dlouholeté kariéry taktéž, jako její součást zapomenutelné. ()
„Škorpión patrí medzi článkonožce, žije zväčša pod kameňmi“ – je prvý titulok povestného filmu. Ležal v archíve takmer 50 rokov, zakázaný (a neskôr z rozhodnutia producentov odstavený od distribúcie) nedlho po premiére, na základe tvrdého ataku fašizoidných skupín, aby bol na kinematografické svetlo božie vypustený v roku 1979. Je zaujímavé, že dôvody Ligy vlastencov a Protižidovskej ligy pre zákaz filmu udržali film pred zrakmi verejnosti tak dlho (žeby súvislosť medzi protifilmovými útokmi odkazujúcimi na komunistické, protináboženské a protiburžoázne zameranie filmu a aristokratickým pôvodom bohatého producenta Vicomta de Noailles, ktorý takmer do smrti odmietal film uvoľniť do bežnej distribúcie ?). Priaznivci uvedených líg pri jednom z premietaní rozrezali pri vchode do kina vystavené originály obrazov Salvadora Dalího, Maxa Ernsta, Mana Raya, Joana Miróa a Yvesa Tanguyho, čo je typické pre ľudí podobného zmýšľania. Vedomý atak na všetko, čo dostáva človeka do postavenia voľne pohodenej bábky, za ktorú rovnomerne ťahajú, bez ohľadu na bábku samotnú, podľa momentálnych záujmov inštitúcie cirkevné, mocenské, finančné zasiahol „ublíženým“ priamo na solar a vyvolal možno aj niečo viac, než zamýšľanú ostrú reakciu (ktorá sa napriek zámeru pri Andalúzskom psovi nepodarila). Všeobecne zrejme vadí, že popri chvíľkovom uvoľnení spod spoločenského tlaku sa publiku môžu zároveň otvoriť oči netradičným podaním. Absurdita (lízanie sochy, krava v posteli, kameň na hlave), ostrý výsmech cirkvi a inštitúcií (defenestrácia biskupa, narušenie slávnosti milencami), humor a popretie platných pravidiel dominujú. Dalího prínos ustúpil v tomto prípade do úzadia vďaka vzájomnej roztržke pri tvorbe scenára a prejavuje sa len v zopár výtvarných motívoch (najnápadnejšie asi pri scéne so žirafou). Slobodné dielo, skladajúce sa z viacerých nesúvisiacich epizód. Dej je zhruba takýto: dokument so škorpiónmi prechádza do scény skupiny schátraných lúpežníkov aby sa voľne preľnul do svojráznej interpretácie založenia večného mesta Rím na mieste kostrových pozostatkov cirkevných hodnostárov, slávnosť vyruší divoko sa objímajúca dvojica v blate, pričom muža zatkne dvojica policajtov, osudy milencov neskôr sledujeme v zdvojených scénach spoločného zdieľania napriek oddeleniu páru, jednak v prostredí aristokratického plesu, v závere opúšťa zámok štvorica sexuálnych zvrhlíkov, dovtedy vo filme nevystupujúca, pričom hlavný nápadne pripomína Ježiša. Hlavnú dejovú líniu v tejto spleti tvorí okolím odopieraná láska muža k žene. Dôležité sú tiež jednotlivosti, priliehavá hudba a celková nálada jedného z prvých zvukových filmov. Podrobnejší opis nemá zmysel, treba vidieť. Motív opakovanej nenaplnenosti túžob v rôznych variáciách sa v Buňuelových filmoch opakoval aj neskôr, rovnako ako svojrázny humor, náhle zvraty, streľba, ignorácia zjavného násilia, ktoré sa priamo netýka, neprimeraný dôraz na nepodstatné osobné ublíženia a záujem o svet ľudí stojacich mimo konvencie spoločenské a sociálne. Zlatým vekom si tento skvelý režisér vytýčil niektoré neskôr rozvíjané postupy vo filmoch točených o 30 rokov neskôr. () (menej) (viac)