Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo

Možná je to v rámci Daňkovy tvorby o poznání slabší než jeho nejsilnější kousky, ale pořád je to skvělé, až člověku chvílemi přeběhne po zádech mráz a jindy zase vyprskne smíchy. A zejména Hanzlík je zde také skvělý. (23.01.2011)

Vyprávění ve stylu "Z hříček o královnách". Kdo nemá rád duchaplné dialogy mezi dvěma osobami divadelního ražení, ať se dívat ani nezkouší. Ostatní si mohou smlsnout na výborně napsaných příbězích, rozhovorech mezi mužem a ženou, historických postavách, které mohly, ale nemusely, pronést jim do úst vložená slova. Jaromír Hanzlík i Jana Brejchová ve čtyřech povídkách prokazují svou flexibilitu co se týče zahraných postav. Hanzlíkův Prokop Holý v závěru je excelentní. 80% (08.07.2012)

První povídka, vycházejíce ze skutečných událostí, nebo alespoň událostí, jak byly zaznamenány, o hetéře Friné je zde ztvárněna jako pěkný příklad mužské pošetilosti, kterou ženy mistrně využívají. Právem. Hanzlík zahrál opravdu dokonalého blba. Pan Ráž v závěru zval na prohlídku sochy Afrodity z Cnidosu od Praxitela do Vatikánského muzea, jako by to mělo být dochované dílo vyvedené v mramoru, které se narozdíl od obrazu zachovalo. Ale není tomu tak. Jedná se o kopii. Původní socha byla zničena. Povídka je mistrně napsaná i zrežírovaná. Vstupy vypravěče jsou velká paráda. "Ještě to jde. Ovšem už by tě asi neosvobodili..."                                                                                                                                                                                                Druhá povídka je zase opačný způsob. Chlap prostě ženskou ukecá na cokoliv, když to jen trochu umí a kecá dostatečně dlouho. Jak se říká, vykecá jí díru do hlavy. Tento díl byl ale tím pádem poněkud nudný. Navíc je postaven na historicky značně chatrných základech.                                                                                                                                                                                                                                                                                    Třetí povídka ztrácí dech ještě více. Zajímavé je na ní hlavně to, jak Brejchové, ostatně jako vždycky, parádně jdou ty hnusné, povýšené mrchy. Zdá se, že Daněk se ještě více pustil spíše do psychologické studie než do historického dramatu. V tomto díle je to patrné asi nejvíce, příběh flanderský má s historií málo společného.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                   Čtvrtá povídka už je vyloženě fikce a je zejména o dialogu či spíše o hereckých deklamacích. (10.07.2023)

Důležitý v tomhle případě není post režiséra, ale scénáristy, kterým je Oldřich Daněk. Jeho moralistní televizní příběhy mají sice výrazně divadelní charakter, ale podstatné jsou dialogy a ty zkrátka Daněk uměl. Čtyři fiktivní dialogy z dávné historie, které se téměř určitě neodehrály tak, jak je Daněk líčí, nicméně to se dá o jeho Hříčkách o královnách napsat taky. Rozhodující je, že vyvolávají ty správné emoce a jde v nich o ty nejdůležitější charakterové vlastnosti, o spravedlnost, pravdu, čest, zvůli vyplývající z mocenského postavení, lásku, přátelství a mnoho dalších. Celkový dojem: 90 %. Navíc jde o herecký koncert dvou českých hereckých es. (07.04.2011)

Mistr dialogu Oldřich Daněk. (01.01.2011)