Na krásném modrém Dunaji

Premiér, který vyhrál volby v Maďarsku, slibuje, že zakročí proti komunistům. Pro jeho společníky to není důležité, ti jen spěchají, aby se obohatili. Pro prosté lidi je důležitější jiná věc - jde jim o každodenní chléb a privatizaci státního podniku ohrožujícího nezaměstnanost. A premiérův bratr spolu s jeho manželkou, nevyléčitelně nemocnou rakovinou, spřádají plány na jeho vraždu. (17.02.2022)

Film nese název podle valčíku Johanna Strausse. Valčík Na krásném modrém Dunaji i celý film hudebně doprovází. Film vypovídá o postkomunistickém Maďarsku, ukazuje prohnilost režimu, který přišel po dlouhém období komunismu. Herci ve filmu působí jakoby tančili, stejně tak kamera pluje exteriéry i interiéry. Paranoiu přetrvávající z dob minulých podtrhují všudypřítomné kamery. (21.03.2012)

A bol som z toho dost vykolajeny - jestvuju dva filmy Na krasnem modrem Dunaji, tento a este ten z roku 1994. Ten z roku 1994 bola pre mna kravina, tento film je vsak nadherny, herci su sice madarski a mne pomerne neznami, ale film je natoceny fakt s laskou - to hned poznam. Jancso-a dost mozem - do rezie sa vyznal. A caste su jeho filmove najazdy na krasnu dunajsku prirodu, bez slov, len proste staci sa nechat unasat . 80 % (22.04.2017)

Dlouho jsem si tohle nedokázal pustit v celku - hrozně nepříjemná atmosféra dřevních devadesátek s jejich lacinými interiéry, laciným textilem a možná až lacinou demystifikací rozvědčíků, tajných služeb, přítelkyň pana ministra a moci vůbec a venkoncem. Porovnám-li tohle třeba s Iljenkovou Zónou, je mi jasné, že v Rusku dostala svoboda přes hubu sakra víc - u Maďarů, už v osmdesátkách relativně kapitalistických, se tedy nepatetizuje samotný problém možnosti a schopnosti života "venku", ale naopak odkrývají možnosti fiškuntálií uvnitř. V půlce filmu se naštěstí Jancsóovi do hledáčku dostanou dvě ženy a začíná se typický kolotoč jeho "pozdních velkých" filmů na způsob Sezóny příšer anebo Ježíšova horoskopu - nikdo neví, kdo je kdo, nemůžete si být jisti ani tím, co se stalo (nebylo to jen v televizi?), natož povahou svých nejbližších. Samozřejmě i tahle zapletení mají své hranice a když už je někdo zastřelen potřetí a znovu se vynořuje z mrtvých, může to být trochu úsměvné - zvlášť pokud nejedete na droze jménem Jancsó. A proč tohle celé píšu: ve filmu jsou v závěru dlouhé scény útěku budapešťskými třídami (Cserhalmi v košili střižené podle sezóny Milano ´88 s malou kondičkou poklusává jakože z posledních sil a u konce s dechem uprostřed jízdních pruhů, cinema verité, okolo jedoucí automobilisté nevěří vlastním očím - Jancsó točí nový film). Tahle scéna mi přišla typická pro celý film - na první pohled dost špatná - snímáním, přetaženým časem, nepečlivostí, na druhý právě díky tomuhle punku-) - a jestli v Hungárii toho roku dali volné ruce k tomu, aby Pan režisér natáčel na hlavních třídách klusajícího Pana herce, byli na tom s kulturou určitě velmi dobře. (05.01.2012)

Když rozvoj techniky umožní zrušit zpoždění mezi časem události a časem její reprezentace, tedy když událost sama bezprostředně splývá s povrchem média, které ji zpřítomňuje, dojdeme k simulakru čiré synchronicity zobrazovaného a zobrazujícího - televizní obrazovce přenášející živý přenos. A dialektický zvrat je pak nasnadě: musí mít, jako to platilo dříve, primát událost nad médiem, nebo se - díky tomu, že realita a její reprezentace splynuly a jsou tedy jedno - musí samo médium stát hybatelem reality? A Jancsó ukazuje v dalším, tentokrát kapitalistickém pokračování kroniky své kariéry, jak médium přebírající tuto úlohu demiurga hraje zároveň roli manipulátora a mocichtivého násilníka. Kontinuita mezi Jancsóovými filmy z konce reálného socialismu a počátků reálného kapitalismu je očividná, smutná, formální i obsahová, hořká a v posledku bezvýsledná. Nemůže nebýt bezvýsledná, když simulace a bezobsažná touha po moci a primitivním luxusu zabila poslední zbytky (možná, že už ale po Kádárovi nic nezbylo) snahy vytvořit něco velkého: ano, byl to sice patos často (vlastně spíš zásadně) tragických událostí, nacionalismů, fašismů, revolucí, procesů, budování atd. (zkrátka 19. a 20. století v Jancsóových největších filmech), ale byl to patos v němž ještě boj a smrt měly nějakou cenu. Zde už ne - smrt se jako podivný spektakulární kaleidoskop překlápí z jedné postavy na druhou a i když nakonec nejslabší článek prohrává, spíš tak nějak mizí na okraji obrazovky, bez slávy a možnosti pozdějšího dějinného vykoupení. I valčík se stává karikaturou sebe sama, simulakrem dávno zašlé minulosti. (15.10.2016)