Ha-Chayim Al-Pi Agfa
Life According to Agfa
Obsahy(1)
Novinář, scenárista, herec, producent a režisér Assi Dayan je synem slavného generála Moshe Dayana, avšak ve svých filmech demýtizuje izraelskou společnost. Titul jeho filmu odkazuje na fotografku Leoru, která zachycuje momentky z malého tel-avivského baru. Děj sevřený do dvanácti hodin - od odpoledne do svítání - je zalidněn postavami kolem tohoto baru. Podnik provozuje stárnoucí Dalia a mladší Leora, v kuchyni pracují dva muslimové a u piána sedí intelektuálský písničkář. Nejpestřejší jsou návštěvníci: úzkostná žena, narkomanka, agresivní parta vojáků, arabští hippies i oba milenci majiteleky. Mikrokosmos odcizených a osamělých hrdinů je inscenován jako melodrama a „film noir", do něhož však silně prosakuje izraelská realita. Čemobílý snímek, jenž se zabarvuje teprve za úsvitu, patří mezi nejvyzrálejší izraelské filmy. Absolutní klenot, kromě původní hudby zní ve snímku i písně Leonarda Cohena. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (21)
Film by byl na pět hvězd, kdyby se vše nemuselo stát "Kým sa skončí táto noc” - Radektejkal tu určuje lepší místo konce filmu přesně. Na druhou stranu, my to poměřujeme decentností československé nové vlny a tohle je blízký východ. Překvapivě otevřeně je tu zobrazena společnost - sice různorodá, problematická, ale Dayan zobrazuje rodinné vazby, sex i drogy sympaticky pozitivně a věcně. Pro mě byla v Agfě přeci jen trochu vyčpělá hudba - ne ta Cohenova - ale ta originální tlačila na pilu jak slovenské rockové osmdesátky - tady jsem cítil trapnost a chtěl být už už za tím hraním. Celek je ale výživný, působivý kus, jiný, silný svět, občas neskutečné obrazy - dívka na okně.. ()
Zajímavý film. Kamera a scénář kvalitní, hudba skvělá, ale je dost nemravný (o souložení se tu mluví skoro neustále, jednou se i souloží, byť jsou snímány jen horní části těl herců). Ovšem ta nemravnost není myslím samoúčelná, je součástí střípků ze života společnosti žijící v nepřetržité válce. Demoralizujícímu vlivu válek, zvláště těch světových, na společnost, není věnována velká pozornost, při tom zejména první světová válka nastartovala dnešní pokrokové a rozkrokové živoření. Pro pochopení filmu mi dost pomohly podobně koncipované příběhy z Šalevova Ruského románu. – Při sledování jsem si nemohl nevzpomenout na slaboučké Pulp Fiction, vždyť i ten hlavní vojáček jako by vypadl Tarantinovi z oka. ()
Několik převážně nočních hodin v jednom baru, ve kterém se rozehrává a dohrává kolotoč tragických osudů povětšinou extrémně nesympatických postav. Hvězdu navíc přidávám za báječnou hudbu a působivé černobílé provedení, dodalo to vyprávění jistou atraktivitu. K příšernému závěru netřeba slov. Kdyby se to alespoň vyhnulo teatrální efektivnosti (krvavý kříž, vyhřezlá střeva). ()
Atmosféra, scénář, který Vás vtáhne do děje a hrdinové jsou najednou tak blízko, jakoby jste je potkávaly ve svých baerch a hospodách... Ani jeden z nich před sebou nemá šťastnou budoucnost... Ne, nemá, ale takový už je život, každýmu to nevychází... Partička vojáků? Kdo by to neznal... Nalití, sprostí, myslí, že se kvůli nim zblázníme? Zasloužili vyhodit... Přeci zasloužili vyhodit... Ta budoucnost možná nebyla nejkrásnější, ale byla... Smrt ještě neměla přijít. Nesmyslná a šokující. Jen aby narovnala pochroumané ego... Nikdy už se na ten film znovu nepodívám a už si nikdy neposlechnu Cohenovu Who by fire bez slz v očích. ()
"Jsem blázen s velkým snem a malou čajovou lžičkou", říká číšnice Daniela svému obdivovateli, sedícímu za piánem, v prostorách stejného Tel-Avivského baru, ketrý slouží jako útočiště, všem, bez rozdílu víry, sociální stratifikace, duševních a fyzických handicapů, hned poté, co jí zaspívá milostnou serenádu, jejíž slova Vás donutí mlčky poslouchat a následně jí uvěřit. Nejenom že film má obrovskou demýtizační schopnost osvětit důvody jednotlivých počátečních agresí, národnostně-pestrého izraelského obyvatelstva, nýbrž má i magickou schopnost chytnout nás za límec a imaginárně nás dotáhnout na barovku, toho samého lokálu. Celý film máte pocit, že tam sedíte, kouříte jednu cigaretu za druhou, krouživým pohybem ruky si hrajete s kostkami ledu v prázdné skleničce a tiše pozorujete "všední" dění v baru, které Vám připomíná, že vaše problémy jsou malicherné, " bežné a fádní ". Tuto empatickou atmosféru, které jste tichou součástí, oblečenou ve film-noirovém kabátě, nenaruší vůbec nic. Nad ránem zaplatíte a donutí Vás odejít. Ve stavu toho nejvyšše možného tranzu, zjistíte, že se Váš život ubírá jiným směrem. I přes to, co všechno neuvěřitelné jste z té barovky viděli, máté sílu žít, milovat, podrobovat se a věřit. To vám budou dokonce života připomínat, jednotlivé imaginární fotky a obrazy made in Agfa. Film využívá svůj hmatatelný zmar a depresivní náladu k tomu, aby si z nich divák vzal pravý opak, což je unikátní záležitost tohoto filmového klenotu... ()
Galéria (3)
Fotka © Mecklberg Media Group
Reklama