Janova žena

Kulminační bod feministické filmové vlny v Evropě lze bezpochyby umístit do let 1974 až 1976. Namísto pamfletu volí Yannick Bellonová ve svém snímku Janova žena cestu intimistické psychologické studie. Na papíře může příběh působit až didakticky: Nadine, jejíž manžel požádal o rozvod, se vydává za novým životem do metropole, najde si práci, vrátí se k nedokončeným studiím, najde partnera, který jí dodává důvěru, zkrátka postupně přestává být jen „Janovou ženou“. Ke zdaru filmu přispěli dva tehdy už věhlasní spolupracovníci z okruhu „nové vlny“: skladatel Georges Delerue a kameraman Pierre-William Glenn. (NFA)