Buko

Šel jsem do toho s tím nejnižším možným očekáváním, protože filmy o tom, jak koník někomu změní život a které přitom nepřekračují hranice zoofilní pornografie, jsou mým nepřítelem. Proto mě ze začátku příjemně překvapilo, nakolik je ten film civilně napsaný a zahraný. Stále jsem si ale říkal, jaká je vlastně motivace takovýto příběh natočit. Co koho láká na něčem takovém vůbec dělat? Když se pak začaly otáčet karty a stará paní se začala zvedat na vlastní nohy vedle koníka, který má sice již také svá léta, ale elánu ještě plná kopyta, na onen bezcílný začátek jsem vzpomínal vyloženě s láskou. Přiznám se, že moc těmto českým filmům nedám, takže nejbližší srovnání jsem našel s vyloženě příšernou Teorií tygra, jejíž existence je také důvodem mé větší benevolence vůči právě Bukovi. Oba filmy každopádně stojí na laciných zvířecích metaforách, skrze které se motivuje k druhé míze a oproštění od externích pout znázorněných buď ženami (Teorie) či rodinnými vztahy, reprezentovanými hysterickými ženami (lol, taky tohle). Tenhle proces individualismu a odpojení je nutně vázaný na pozdně kapitalistický rámec utopického pseudo-venkovského prostředí, jak si ho představují a přizpůsobují měšťáci a který by se dal souhrnně pojmenovat jako "středověk s hotspotem". Tráva je zde vždy zelená, stromy obsypané, dřevo nalakované, buchty jsou na stole a pálenka na sedmém schodu. Sebehorší devadesátkové či normalizační filmy lze zpětně rehabilitovat kvůli tomu, že nám v druhém plánu dávají věrohodně nahlédnout do prostředí, výrazu a zvyklostí dané doby (ať už se jedná o Šeptej, Samotáře, Mandragoru, Diskopříběh či Ženu za pultem), současné mainstreamové snímky se ale často odehrávají v nějakém zasněném reklamním meziúdobí, kde se prakticky nikdy neocitneme v nějakém veřejném prostoru a ti lidé jsou naprosto zamčení před okolím. A teď si k nim hledejte cestu.  PS: jen ze zvědavosti by mě zajímalo, proč na plakátu má Issová v ruce vidle, které se za celý film v ničích rukách neobjeví a proč Kubačák má na sobě tričko s psychedelickými vzory, které též na sobě za celý film nenosí (29.12.2022)

Trochu mi vadí, že to nakonec všechno vyznívá jako geniální plán postavy hrané Miroslavem Krobotem, která zřejmě skvěle vidí dopředu i do stran. Jinak je film ve všech ohledech povedený. Když už něco zavánělo patosem, tak do toho vtrhla autistka Martha Issová. Ale ani ta nijak nezastiňovala Annu Cónovou, která celý film s přehledem utáhla. Alice Nellis je i po pauze pořád ve formě. (12.12.2023)

Schematizovaným postavám chybí realističnost a plastičnost, o komedii se rozhodně nejedná. Stará paní doktorka je permanentně vystresovaný nervák, což po ní v trochu jiné podobě zdědila i dcera. Děti reagují na matku exaltovaně, jako by se ani nevztahovaly k reálnému člověku. Autistická sousedka je sice fajn kořením celého prostředí, ale Martha Issová se do profilu autisty vžít nedokáže, její hraní zůstává vstřebané jen vizuálně, a tedy povrchní. Film je cítit takovou tou typickou „českou člověčinou“ a těžko říct, zda je to vůně nebo zápach. Nelíbí se mi zneužití hudebních kusů ve filmu, zejména Dvořákovo Stabat sem nepatří – hudební producent by se měl lépe seznámit s okolnostmi jeho vzniku (a nakonec i jeho liturgickým významem). Film neurazí, nepotěší, snad je trochu ztrátou času, ale dívat se na to dá :) (14.12.2023)

Mírně cynické, ale především hodně poetické zobrazení způsobu vyrovnání se se ztrátou milované osoby. Škoda, že má Mirek Krobot tak malou roli. Svůj čas před kamerou mu mohl věnovat Cina, i když musím konstatovat, že je zde naštěstí tato tragédie českého filmu celkem málo a dokonce mi vadila jeho přítomnost o poznání méně, než obvykle. Zcela si mě podmanila Anna Cónová. Věřím jí každé gesto, každý nádech, každý pohled. Jarmila bojuje s žalem, ale především o vlastní emancipaci, pere se svými strachy i si užívá nově poznané chuti do života. Jarmila je ženská do nepohody, ženská, kterou znám, nebo bych alespoň ráda znala. (13.03.2023)