Panna zázračnica

Keď Tatarka ponúkol svoj scenár Uherovi, ten sa musel poriadne preľaknúť, čože to má vlastne natočiť. Našťastie si zobral na pomoc najlepšieho kameramana široko ďaleko, ktorý s ním dokázal vytvoriť skutočný hard core surrealizmus. A to je pre mňa na Zázračnici to najhodnotnejšie. Je totiž naša a tak aj na jej chyby sa budeme dívať ináč. Niektoré zábery sú úchvatné, vidíme v nich množstvo predmetov či už symbolických, alebo na efekt. Spájajú ich však iba postavy a pocit, dej nie je pre tvorcov podstatný. To bude kameňom úrazu pre mnohých, rovnako ako aj fakt, že bez neho nie je jednoduché dodať filmu spád a tak si získať diváka. Aj toho náročného. Umelci majú tvorivú krízu, bojujú medzi umením a zákazkovým remeslom, majú sny, sú osamelí a chcú Anabelu. Riešia sa otázky domova, smrti a svoju úlohu zohráva aj vojna. Ja si myslím, že keď je daný taký apel na rozprávanie obrazom, tak by mal byť film menej urozprávaný. Na prvý krát je potom menej uchopiteľný a percentuálne nehodnotiteľný. (28.09.2013)

Velkým mínusem je pro mne totální surreálnost filmu, která se pohybuje již za hranicí srozumitelnosti. Buñel je ve svých filmech vtiipný, Jakubisko se občas zapomene a je srozumitelný, Lynch je hravý, zde je surrealismus povýšen na modlu a jediný vyjadřovací prostředek. Nejlepší slovenský kameraman dělá, co může, aby po celý film udržel nadstandardně kvalitní vizuál, daří se mu to. Ale nebýt jeho, bylo by složité film dokoukat. Mrkvička je zde překvapivě charismatický, možná to dělá ta libozvučná slovenština, ale smysl jeho jména mi poněkud uniká. Těmi nešťastně zamilovanými do Isoldy jménem Anabell je celá spousta, počínaje havranem a konče všemi ostatními místními umělci. A všichni společně po ní soběstředně touží, aniž by řešili její pocity. (31.07.2020)

Každý má svou Anabellu. Má jí v sobě, chce jí jen pro sebe, pro své představy, které jsou to jediné, co vlastně mají. Jsou to ti blázni, kteří žijí osamoceni ve svých příbytcích, kam si Anabellu zvou a nechávají jí si pohrávat se svými city. Je to ono chtěné, ovšem nedosažitelné. Je to na dosah ruky a přitom tak daleko. Vlastní bytí, je někdy ta největší překážka. Po revolučním SLNKU a těžkotonážním ORGANU, se Š.Uher pouští do nevídané surrealistické hříčky, která v podstatě devastuje veškerou jistotu tehdejších filmových dějů. Zde jistota není, toto vidět v šedesátých letech, muselo být něco jako zjevení a myslím si, že to muselo inspirovat nejednoho umělce. Na mě bylo toho surrealismu až příliš a jindy skutečně geniální Ilja Zeljenka zde také neměl moc prostoru. Jinak jde pochopitelně o revoluční pohled na možnosti filmu ve své době, prokládaný těžkými, leč výbornými monology. (27.10.2013)

Dominik Tatarka je vo verejnosti známejší svojimi vyhranenými názormi a postojmi, než svojím literárnym dielom. To istým spôsobom vysvetľuje, prečo som Tatarkovu predlohu nečítal a jej filmovému stvárneniu Štefanom Uhrom príliš nerozumel. Film ma však nenudil, pretože ponúkol množstvo nádherných obrazov zo zákutí, ktoré sa už dnes pravdepodobne nedajú nájsť. Takže z môjho hľadiska viac Szomolányi, než Uher a Tatarka. (05.08.2010)

Čarokrásné podobenství v souboji černé a bílé. Anabella jako nedotknutelný ideál. Pro Tristana je dívka nedosažitelná stejně, jako byla pro jeho bájného jmenovce Isolda. Všudypřítomná smrt čeká ve stínech, havran v márnici odlévá posmrtnou masku a vzduch protínají sirény, když se bomby objeví na obzoru. Zdánlivá bezstarostnost mladých umělců, dovádění, popíjení, svádění. Surrealistické výjevy připomenou tu R. Magritteho, tam S. Dalího, na výstavě Toayen, J. Štýrského, jinde F. Muziku či M. Ernsta. Zrcadlo a svět za ním, nahý jsem přišel na svět, pomník vůdci, hořící torzo ženy. Umělecká kamera snímá interiéry i krajinu, zachycuje zátiší a kompozice, které by mohly být samostatnými fotografiemi. Vybaví se E. Havetta či J. Jakubisko. Radost ze hry. Sen. Divák je stále překvapován a pokud se nechá vtáhnout, ocitne se ve světě šerosvitné poezie. Krásný film. (19.07.2020)