Čtvrtý sňatek paní Margarety

Pod citelným Sjöströmovým a Stillerovým vlivem vykouzlil Dreyer komorní historickou romanci prodchnutou náležitými atributy většiny němých filmů. Mladý kaplan Söfren (Einar Röd) prožívá láskyplný vztah k venkovské dívce Mari (Greta Almroth). Tradice však citům nepřejí a Söfren si je nucen vzít pastorovu vdovu (Hildur Carlberg) značně omšelého vzezření. Obluzen magickým slanečkem, který mu stařena podstrčí, jí nabízí sňatek a po vystřízlivění doufá, že co nevidět umře. Počáteční napjatý vztah plný podezírání Dreyer zkušeně vede do láskyplného finiše, v němž na povrch vypluje nezkažené a cituplné nitro zdánlivě zapšklé vdovy. Ačkoliv Prästänkan osciluje na hranici úsměvné komedie a melodramatu, režisér dodává příběhu hloubku (prolomená sobeckost stáří, nesmyslnost zastaralých tradic) a lehce koketuje s tématy, která plnohodnotně rozvádí ve svých pozdějších opusech. (26.04.2005)

Nabízel by se závěr hodný pozdějšího Dreyera. Lépe by potom vyzněla i kritika zbytečných a život značně omezujících tradic... viz. tajné scházení. Více než do dramatu je to však laděné do komedie, podle čehož také to noční tajné scházení, nebo příchod ďábla vypadá. Zajímavých momentů je však spousta, když zůstanu u komedie, za zmínku rozhodně stojí představení adeptů na pozici pastora. Z těch více dramatických zaujme svatba, pohřeb, otrava, taková už více Dreyerovská trojice scén. První dvě částečně i z dokumentárního pohledu, poslední zase mimo jiné díky kameře, která otravu dokáže zachytit a hlavně přenést. Velmi dobré jsou i herecké výkony, obzvlášť Einar Röd a Hildur Carlberg. 70% (14.12.2022)

Lehce úsměvné dobové drama, sešňerované bohatými severskými zvyky a tradicemi. Civilní režie Carla Theodora Dreyera povyšuje v podstatě banální zápletku o manželství z povinnosti - prospěchu na mnohem hlubší zamyšlení se nad koloběhem života a smrti. Pokrytectvím, úctou, pravidly a mravy. Ovšem nejvíce tu stejně zarezonuje ten závan starých bohulibých časů, v malebně opojných exteriérech. (31.01.2023)

Na IMDb je tento film uváděn jako horor, tady jako komedie; přesto jsem neposlechl svůj vnitřní hlas a na snímek se podíval. Zábava k popukání to opravdu není, horor samozřejmě jakbysmet ne, a aby to zde bylo v červených číslech, to mi přijde kapánek přehnané. Jestli totiž něco stojí ve filmu za pochvalu, je to výprava a kostýmy: na svou dobu měl Dreyer buď neobvykle vysoký rozpočet, nebo se ve Švédsku šilo a aranžovalo levně (reminiscence na firmu IKEA - máte se smát, to měl být vtip). A za zmínku stojí i slušní herci, kteří teatrálně nepřehrávají (na což jinak němé filmy dost doplácejí), a poměrně silná režie (která byla v němých časech opravdu zapotřebí a bývalo sakra poznat, když jí nějaký režisér nedisponoval). Zkrátka, film je to hodně solidní - ale opravdu velmi nezábavný. (31.12.2014)

Film je možno získat i pod názvem Pastorova žena. Režiséra Dreyera (1889-1968) oživili režiséři francouzské nové vlny (Godard apod.). Jeden Dreyerův film byl takový debakl, že nemohl 12 let nic natáčet. Začínal točit jako specialista na aviatická témata. Příběh filmu se zčásti váže k náboženskému tématu. V Dánsku byl ve středověku zvyk, že po úmrtí pastora si musí vzít další pastor jeho ženu, ať je jakkoli stará. Ve filmu si musí vzít starou paní Margaretu. Je to přísná rigorózní žena, se kterou je těžké existovat a která řídí statek. On má mladou milenku a řekne jí, že je to sestra, aby se s ní mohl vůbec stýkat. Uspořádají scénku, kde jí postraší, ale ona ho pozná podle bot. Nakonec se ukáže, že Margareta prožila to samé a má pochopení pro jejich lásku. Film je velmi ironický, má vtipné gagy jak se dvojice snaží scházet. Vše je dobře zahrané. Tím se můžeme podivovat, jak nešťastně se Dryerova tvorba vyvíjela dál. (02.11.2017)