Každá minúta života

Dokument je svým způsobem fascinující sondou do určitého extrémního případu výchovy, který ale ztělesňuje něco společensky obecnějšího: představu části kapitalistické společnosti, že jen nejdravější a nejlepší budou dosáhnou životního naplnění. Zdá se, že (pečlivá a propracovaná) dramaturgie sleduje právě toto téma, ovšem nechává otevřenou otázku, co dokument vlastně vynechává. Z rozhovoru s režisérkou např. vyplývá, že Míša se věnuje i jiným koníčkům než sportu, ale kromě hodiny piána z toho není vidět prakticky nic. To je jen jeden příklad z mnoha, který se dá uvést. Co film opravdu postrádá je totiž přímá výpověď rodičů - nikoli kusé úryvky náhodně zachycených konverzací s rodinnými příslušníky, ale skutečná výpověď o prostředcích a cílech. Je jasné, že každý know-it-all komentátor na sociálních sítích se bude rozhořčovat nad tím, že jde o šílený způsob výchovy (a dost možná je), ale režisérka by tomu nemusela nahrávat tak moc. Stačilo by se prostě jen zeptat: PROČ to vlastně děláte? Proč obětujete vlastní život, aby byl váš syn profesionální atlet? Komu to vlastně přinese štěstí? (08.09.2021)

Hanuliakovým fandím, když už do svého jedináčka investují tolik energie, ale jinak mi to fakt připadalo jako úplné sci-fi. Jistě, stačí být finančně za vodou a mít budoucnost svého dítěte jako životní prioritu číslo jedna. Snad jim to jednou dospělý Miško nevytmaví. Erika Hníková si umí najít zajímavá témata, která dovedou rozproudit diskusi, ale samotný film tak 70%. (04.03.2022)

"Běž si hrát" zavolala matka na svého čtyřletého syna a automaticky předpokládala,že půjde do svého pokoje kde bude cvičit.V Norsku by jim taková výchova neprošla,tam by jim sociálka odebrala dítě dřív než by vylezlo z postýlky.Jsem zastáncem tradičního dětství a tohle bylo na mě opravdu moc.Hlavně ta příšerná matka toho malého Miška jak na něj pořád v zájmu "světového rozvoje" pokřikovala německy.Chudák kluk,je doma a cvičí,jde s rodiči ven a cvičí,jde s rodiči na návštěvu a cvičí,je tohle normální?Malý Miško obklopen rodiči,luxusem,sterilním prostředím ale stále bez kamarádů.Zeptal se ho někdo zda to tak chce?Bohužel vnitřní strádání se na kameru zachytit nedá a protože celý svůj dětský život slyší jen řeči pro Supermany jak všechno dokáže a že není nic nemožné tak bych nechtěl vidět to jeho zklamání až někdy skutečně prohraje a dostane osudovou ránu od života.To pak může vzít Erika Hníková opět kameru do ruky a natočit dokument o zatrpklém dítěti. (02.03.2022)

Uf... možná jsem si na miliontinu nanosekundy říkal, že vychovávat dítě v moderní parafrázi jakési kalokaghatie je možná do jisté míry sympatické. Jenže ve filmu, který se až na několik jistě inscenovaných scén ("všechno v pořádku, pane řediteli") snaží tvářit nezaujatě a nevstupovat do děje, spatřujeme až děsivě dystopický obraz malé rodiny, jejíž cílem je jakýsi "projekt dítě". Krajně nesympatičtí rodiče v podobě asi úspěšného kapitalisty a německy mluvící tmavovlasé Dary Rolins sice zahrnují své dítě téměř bezbřehou láskou, ale zároveň ho vystavují absurdnímu drilu vysosanému z učebnice "Jak vychovat ve třech letech renesančního člověka, ale hlavně sportovce". A také jako fanatičtí následovníci poslouchají rady bláznivého Pavla Zachy st., který svým přístupem "dítě mám na výkon, slávu a prachy" vychoval asi nejneoblíbenějšího hokejistu v ČR. Proč si projektují do nebohého dítěte nějaké své vlastní sny a představy o úspěchu je pak největší záhadou. Až se na mysl vkrádá, zdali by neměla sociálka řešit spíše tyto případy. Při úmorném sledování tréninkového plánu maličkého synka si člověk připadá jak Alex z Mechanického pomeranče, který na plátně sleduje něco velmi velmi nepříjemného. Rodiče jsou jak z cukrkandlu, zdrobňují a motivují svého Miška, ale připomíná to všechno akorát film Koralína, ve kterém se také za nabízenou rodičovskou láskou bez chybičky skrývá cosi nesmírně temného. Miško trénuje, učí se, maká, o jeho kamarádech nevíme nic. Zato tušíme, že ačkoli je jeho tělo vytrénováno na svůj věk nebývale dobře, jeho mysl se křiví neúprosně vtloukanou kompetitivností a výchovou ve jménu meritokracie. Jágr také dělal stovky dřepů denně po škole a běhal za autem svého přísného otce, ale také pomáhal na poli a existoval v kolektivu, žil jaksi přirozeněji, mohu-li soudit. Tohle byl po formální stránce normální dokument se zajímavým tématem a obsahově čistý horor. (19.06.2022)

Klasický film u kterého je debata o něm zajímavější než film samotný. Je to natočeno nejjednodušeji jak to jde. Tvůrci si vybrali několik natáčecích dnů - cca 1 za měsíc či dva, natočili denní rutinu a pak to dali chronologicky za sebou. Vybrali dny, kde by se mohlo stát něco zajímavého - narozeniny, soutěž Kamavédy, které jsou takovým prostředkem a koncem filmu. Nepřijde mi však, že by jsme se dozvěděli nic, co se nedozvíme v krátkém odstavci. Ta struktura to podle mě docela omezuje a dalo by se to asi nějak vymyslet lépe. Jediná zajímavá věc byla, že nakonec na soutěži Kamavédy Miška o dost vyhrál - asi kvůli tomu, že jeho rodiče to jako jedni z mála brali hodně vážně. PS.: Možná taky závidím, že bych 15 vzpěrů (ani v současnosti) nedal. PPS.: Cituji režisérku, ze zajímavostí "U rodiny Hanuliakových není zajímavá jen extrémní výchova, extrémní obětování se pro syna, ale i jejich vzájemný vztah, jejich rodinné zázemí a hodnoty, které vyznávají. To všechno dohromady dává zajímavý obraz současné společnosti..."Ten konec mi přijde zajímavý, protože většinou sleduju ve společnosti spíše opačný problém, než ten co film znázorňuje. (28.08.2021)