Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye

Na Vampyra jsem se hodně těšil, ale nakonec jsem se s tím tak nějak minul. Přišlo mi, jako by se Dreyer zastavil někde mezi surreálným filmem a běžným hororem a té zasněnosti a zastřenosti tu je buď moc (pokud bych čekal klasický horor), nebo málo (pokud bych čekal surrealistický film). Někdy si to budu muset zopakovat. (01.05.2013)

Na rok 1932 je Upír velmi zdařilý hororový snímek. Ač je obsazený neherci a existuje bez nějakého extra spletitého děje, působí velmi stylizovaně a pochmurné obrazy založené na hře stínů a čtení mytologie napomáhají tomuto snímku budovat pěknou atmosféru. Upíří snímky v oblibě moc nemám, ale zde jsem byl opravdu příjemně překvapen, na třicátá léta opravdu moc povedené. (20.10.2011)

Jeden z nejpodivnějším filmů, jaké jsem kdy viděl. Grey není jen jméno, je to zároveň barva, která film charakterizuje – příběh je skutečně podán v šedé, čímž se vytrácí ostrost expresionistických tvarů a vytváří se jakýsi snový mlžný opar. A právě sen tenhle jednoduchý příběh o upírovi připomíná nejvíce. Spíš než o reálného upíra mi přišlo, že film pracuje s motivem "filmu jako upíra", filmu jako média, které vysává "krev" skutečnosti, které dokáže diváka uvěznit v alternativní skutečnosti. Některé záběry jsou nezapomenutelné, stejně jako atmosféra, která tenhle film provází. Není to děs, není to napětí, je to... cosi blízké šedé, ale nikoli nuda. Spíš – zasněnost, kouzlo subjektivního pohledu. Nakonec jsem byl sakra rád, když tohle sugestivní snění skončilo. Film na pomezí němé a zvukové éry a zároveň zatraceně přízračné zjevení. Pokud budete mít možnost potkat Allana Greye, neodmítejte. (26.01.2004)

Celkem zajimava variace na upirske tema, ale rozhodne zadny zazrak. Pribeh je pomerne zmateny a ani styl vypraveni mi bohuzel prilis nesedl. Je sice pekne, ze se cely film topi v sede barve, ale je to dost nudna sed. Takze vice nez film jako takovy jsou zajimave nektere sceny (pohreb treba) a vubec pohled na upiry v cele s opravdu nestandardni upirkou. Zkusenost, ale uz se na to nikdy nepodivam. (26.11.2005)

Dreyerův Vampyr není zdaleka tak jednoduchým soustem, spíše hypnotickým stavem, který nechce vyprávět, ale sugerovat sychravé pocity. Vždyť pro celý snímek je typická všeprostupující šeď, zahalující konání postav do imaginativního rámce. Po výrazové stránce je režisér věrný německému expresionismu, a to převážně ve stínohrách, kdy ani nemusíme vidět reálné postavy, abychom vypozorovali režisérovu snahu o vytvoření alternativní podoby lidské existence. Puncu mystičnosti se dostává filmu i rozpolceným ztvárněním. Přestože vznikl již ve zvukové éře, není zcela zvukový. Dialogy jsou pronášeny jen torzovitě, mezititulky zastávají vysvětlovací a hybnou funkci děje. Dreyer tuto torzovitost vnesl i do samotného příběhu. Nepokouší se ptát po příčinách, vskutku zobrazuje jen to, po čem touží. Hrdinům nevštěpuje hlubší psychologii, zato přikládá důležitou roli snům (hlavní hrdina se ocitne ve snu celkem třikrát). Krajina, do které se Allan dostává, působí mdle, bez života; jakékoliv kladné esence jsou vysáty upírovou přítomností. Není se pak co divit, že hrdina – distinguovaného vzezření se slušivým oblekem – je zpočátku bázlivý (spíše pozorující), přesto toužící pomoci. Nehodlá se smířit s bezútěšností, jenž cloumá z osudy místních. Rafinovaný Dreyerův přístup se projeví i na konci, kdy opět nechává věci a konání postav volně plynout bez vysvětlení. Je s podivem, že tento film se dočkal docenění až o mnoho let později, tehdejší kritika ho zcela zavrhla. (18.05.2004)