Yeşilçam

Ambiciózní projekt vytvořený jen pro úzký okruh diváků pojednává o vášni ke kinematografii a nástrahách spojených s úspěchem. Dobové zasazení do zlatého věku tureckého filmu je prvkem, který by mohl mnohé zahraniční diváky odradit. Dle mého názoru však velice vhodně podtrhuje téma celého seriálu, a to konkrétně skrze odvahu, s níž je třeba přistupovat k vlastním snům a touhám… Příběh sleduje život ctižádostivého filmového producenta Semiha Atese, který napříč krutým nástrahám osudu usiluje o dosažení svého životního cíle; natočení filmu, který bude svojí výjimečností léčit nemocné. Neskromné přání, nutno podotknout, avšak překvapivě poutavé na pozorování. Totéž platí i pro politický podkres, který je jednak poučný, a jednak příběhu dodává nadstavbu retro detektivky. Seriál má hodně svižné tempo, oproti jiným tureckým počinům má totiž výrazně kratší stopáž. Hodinových epizod se v každé sérii objevuje přesně 10, což je plně dostačující pro uzavření veškerých zápletek. Velice se mi líbí snaha o vizuální rozlišení jednotlivých sérií. Zatímco první série, která má výrazně vážnější charakter, je stylizovaná spíše do monotónních krémových barev, humornější a nezávaznější druhá série zdůrazňuje lesk a sytost všech barev duhy. Je to velice zajímavý vizuální kontrast, který na první pohled vytváří dojem, že divák pozoruje dva zcela odlišné seriály. Tento dojem může být umocněn i změnou v chování jednotlivých postav, která je po relativně vysokém časovém skoku divákům vysvětlena teprve až v polovině druhé série, namísto již na jejím počátku. Jakožto fanoušek retrospektivního vysvětlování hádanek a záhad tento krok vlastně vítám, druhá série díky tomu nabrala o něco lepší tempo. Je pozoruhodné, že každá ze sérií je silná ve zcela odlišných aspektech. Zatímco první série má silnější dějovou zápletku a probouzí vášeň ke kinematografii, druhá série nabízí hercům výrazně větší hereckou svobodu, se kterou oni nově vypráví příběh Yesilcamu mnohem poutavějším způsobem… Ve druhé sérii je citelné upozadění všech ženských postav. Tento poznatek se jeví jako lehce absurdní, vezmeme-li v úvahu, jak silným tématem je Semihův vztah k ženám v jeho životě. Za toto bych si tedy dovolila dát seriálu lehké mínus, protože prohloubení některých charakterů a jejich motivací by příběhu dosti prospělo. Na druhou stranu však cítím potřebu pochválit snahu o prokreslenost postavy samotného Semiha. Tvůrci jej staví do pozice padoucha činícího iracionální rozhodnutí, a to i přes to, že po celou dobu seriálu zůstává jeho protagonistou. Odvážný krok, který by při špatném uchopení mohl potopit celý seriál. Toto se zde však neděje. Pozorný divák začne Semihovu chybovost a lehkovážnost vnímat jako projev nepopiratelného realismu, který pouze reflektuje destruktivní lidskou tendenci překračovat hranice toho, co bychom mohli považovat za relativně šťastný život… Yesilcam je velice skromným televizním projektem s dosti vyhraněným tématem. Ačkoliv se zde prolínají prvky dramatu, komedie, romance i krimi, tak seriál i přesto není dostatečně všestranný na to, aby byl pro každého. Mě osobně na něm nejvíce zaujalo pojetí, s jakým vyobrazuje lásku k filmařině. Možnost poznání počátků „malého skromného Hollywoodu“ současně není něčím, s čím by se divák setkával na denní bázi. Seriál je tedy spíše určen těm, kteří mají touhu v poklidu poznávat a objevovat. Yesilcam bych v obecné rovině ale určitě doporučila, přinejmenším jako nenáročnou oddechovku. Netradiční téma v sobě ukrývá mnohem více, než by člověk od prosté lokální produkce očekával. (08.04.2023) (menej) (viac)