Ničitel srdcí

První polovina se mi dost líbila... humor z prostředí filmařů, proces natáčení komedie, vtipné setkání "velikánů historie" v parodickém podání ve studiu, řada zmínek slavných filmových osobností a všudypřítomné plakáty ke snímkům z různé éry... k tomu ještě poetické restrospektivy s hlavní postavou coby klukem s filmovou vášní a v televizi probíhající kvíz pro znalce francouzského filmu... V první polovině vskutku Christian Gion přinesl slušný potenciál na nápaditou „popkulturní“ francouzskou komedii 80. let, která pokud by plně nekonkurovala, tak by se alespoň vzdáleně mohla přiblížit Zidiho Mistrům gagu. Sice jsem už tehdy vnímal vzájemně kolísavou kvalitu humoru v některých scénách a u nejednoho z těch zmíněných prkvů jsem si říkal, že takové nápady by šlo přeci rozvést a rozpracovat mnohem výrazněji, než je záhy pak (většinou) natrvalo zahodit, ale i tak mě to v mnoha směrech dokázalo hodně upoutat, bavil mě spočátku i Aldo Maccione v hlavní roli, některé scény (natáčení noiru) mi i díky němu připadaly skvělé a těšil jsem se, co dalšího film postupně předvede. Bohužel s přesunem do exotického prostředí se snad všechno, co jsem vnímal jako povedené, úplně vytratilo a původní nápaditá zábava pro filmové fajnšmekry se postupně změnila na hodně primitivní zábavu v podobě crazy komedie spíše jen bláznivé a často trapné, než skutečně vtipné, i ten Maccione mě nejdřív brzy omrzel a postupně i zprotivil a zdaleka nejen pro tu francouzštinu kombinovanou nesnesitelným italským akcentem. Za první polovinu 4*, za tu druhou sotva 1*, celkově s ohledem na promarněný potenciál určitě ne víc, než lepší 2*. Velkým zklamáním zůstává pro mě i hudba, u níž se mi málem nechce věřit, že něco tak neslaného, nemastného spáchal někdo jako Éric Demarsan. [50%] (20.12.2021)