Betlémské světlo
Bethlehem Light
Réžia:
Jan SvěrákScenár:
Jan SvěrákKamera:
Vladimír SmutnýHudba:
Ondřej SoukupHrajú:
Zdeněk Svěrák, Daniela Kolářová, Vojtěch Kotek, Tereza Ramba, Vladimír Javorský, Jitka Čvančarová, Martin Polišenský, Ondřej Vetchý, Patricia Schumann (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Starnúcemu spisovateľovi Karolovi Šejnohovi (Zdeněk Svěrák) už písanie nejde ako predtým. Nedokončené poviedky sa mu hromadia v hlave a ich postavy vyliezajú na denné svetlo a dožadujú sa, aby autor pokračoval v deji. Všetci niečo chcú. Fotograf Matěj chce získať nedobytnú magistru z lekárne, pán Bohumil prosí, aby urobil zázrak, automechanik Bakalář by chcel byť liečiteľom. Do toho vstupuje z reálneho sveta Šejnohova manželka, ktorá si myslí, že už by mal písanie nechať a konečne sa venovať jej. (Magic Box)
(viac)Recenzie (295)
Jan Svěrák v rozhovoru o natáčení zmiňuje, jak si cenil toho, že může trávit čas se svým otcem, jakou má radost, že jej zas režíruje. Do výroby zapojil také své dva syny. Zvnějšku by se tak mohlo zdát, že půjde o rodinný podnik, který dotyční realizovali hlavně sobě pro radost, aby měli pěkné vzpomínky. A vskutku. Betlémské světlo je přebujelou přehlídkou oblíbených motivů Jana a Zdeňka Svěrákových, řízenou navenek především snahou napěchovat do stovky minut všechno, co mají rádi. Je to film, který postrádá řád, rytmus i soudnost (a subjektivně trvá dobré čtyři hodiny). Nejen během scén, kdy by to šlo alibisticky omlouvat senilitou a uslintaností hlavního hrdiny a zároveň vypravěče, neempatického stárnoucího spisovatele, který nedokáže udržet myšlenku. Stereotypní ženskou postavou je jak mladá lékárnice (nejdřív chladná, pak hysterická), kterou si vymyslel, aby mohl dávat průchod svým erotickým fantaziím, tak jeho manželka, typická „stíhačka“, která ho nenechá chvíli v klidu. Snaha sloučit jednotlivé epizody do souvislého toku (namísto natočení povídkového filmu) je kontraproduktivní. Motivy a postavy ze tří různých povídek Zdeňka Svěráka na sebe narážejí, překážejí si, vyprávění zadrhává, tón a stylizace se mění scénu od scény (nejen kvůli přechodům mezi světem povídek a světem jejich autora). Chvíli neradostný příběh o vyčichlém vztahu a (zdravotních) problémech doprovázejících stáří. Chvíli sentimentální kýč o hledání životní náplně, která by přesáhla každodennost postav (pro některé z nich je touto nadhodnotou láska, pro jiné ezoterika, náboženství nebo psaní povídek, všechny se nezdravě upínají k zázrakům). Chvíli hodně lidová situační komedie, v níž Tereza Ramba pronáší „Jsem dost plochá postava“ a Vojta Kotek ji chytá za prso a říká „To mi nepřijde“, a protagonista se neohrabaně snaží nakrájet knedlík (což je natočené způsobem, který oživil mé trauma ze sledování pozdních filmů Marie Poledňákové). Hlava nehlava jsou na sebe vršeny (asi momentální) nápady, jichž více není využito. Herci vesměs buď přehrávají, jako kdyby byli na divadle, nebo působí jako by se účastnili hereckých zkoušek, ne vlastního natáčení, a teprve hledali vhodnou polohu. Marně přemýšlím, zda alespoň něco v tom filmu nebudilo rozpaky, stud a smutek, protože pamatuju časy, kdy byl každý nový film Jana Svěráka dlouho očekávanou událostí. A oprávněně. Betlémské světlo je jen další špatnou českou komedií (nebo co je to za žánr) s nesympatickými postavami, které se k sobě chovají hnusně, jakých vznikne tucet do roka, i dalším dokladem, že v tuzemsku k získání peněz na větší produkci nepotřebujete nutně dobrý (a dotažený) nápad. Stačí zavedené jméno. 40% ()
Jistě, od toho, co Svěrákové točili kdysi, se Betlémské světlo diametrálně liší, ale tak nějak začínám mít na lidi, kteří z tohoto filmu dělají megaprůser, trochu averzi. Dost vtipné, v mnoha ohledech hodně bizarní (medvěd), s jednou velmi protahovanou povídkou (Fotograf) a dvěma velkými, pro Zdeňka i Jana nehodnými banalitami (oběť otce postiženého chlapce, důvod, proč stárnoucí spisovatel nerozumí ženám). Líbilo se mi pár detailů (popršené sklo auta, nebo uvolněným způsobem hrající Jiří Macháček). No a to by bylo asi tak všechno. ()
Jsem bohužel zklamán. mě to nepřišlo nějak filmovbě atraktivní. Fiktivní literární postavy lezou autorovi do života bez nějakých větších dějových souvilostí a to vše se prolíná "realným vztahem" autora se svou ženou. Myslím si, že Daniela Kolářová a Zdeněk Svěrák si filmově bohužel už nemají co dát, vůbec mě tyhle části filmu nepřišli v něčem zajímavý a mrzí to o to víc, že oba jmenované mám opravdu velmi rád. A ty leterární postavy, jo neříkám že občas neměli vtipnou větu či dvě, ale to je docela málo. Vítězná scéna je nakonec ta, ve které byli Šejnohovi na zámku tou jsem se prosmál. Ve výsledku nejzábavnější je celý to halóó kolem plakátu s nahou Terezou Rambo, jako jestli se podbízí neb ne, jestli je to pro ženy urážející atd. Top je opravdu už k smíchu v době, kdy na sociálních sitích je spoře oděnejch holek víc než rohlíků řešit takovou kravinu, pomalu jako základní problém naší země. ()
Strašně zvláštní a nebál bych se říct, že až divné. Zdeněk Svěrák má evidentně stále nápadů plný hrnec, ale celý ten námět je zabalený do takového zvláštního snového světa, že vlastně nevím, co je realita a co fikce. Což je patrně i záměr. Mně se ten záměr ale moc nelíbil. Líbily se mi tu momenty, ale ty bohužel nedělají celý film. Mám pocit, že Honza Svěrák svému tatínkovi v dnešní fázi natočí cokoliv, jenom, aby s ním mohl dělat. Jenže ono zřejmě není všechno úplně k zfilmování. Fantaskní komedie, která je málo fantastická. ()
💩, ale bez vtipu a dramaturgie. Nedal jsem to ani do konce, ale počítám, že tam nějaký twist nenastane, aby to zvrátilo tohle pro Svěrák + Svěrák nejnižší hodnocení. Naopak, čím déle, tím blíže byl odpad! ()
Nejhorší film Jana Svěráka svou bezradností trumfuje i Po strništi bos, navrch však přidává nevyvážené, většinu času se míjející pokusy o humor i přesah. Zdeněk Svěrák v úloze stárnoucího spisovatele tápe v moderním světě i vlastním manželství, ale pro diváka z toho plyne těžko uvěřitelné minimum zábavy i životních mouder. Více zde. ()
Donšajni Zdeňka Svěráka...ale legendy i na takové smutné loučení inu mají nárok... ()
„NENÍ TO TEN SPISOVATEL ŠEJNOHA? ON JEŠTĚ ŽIJE?…“ O krizi „posledního“ věku, schovaný do křoví, vytvořenýho z postav a příběhů Svěrákových povídek. Hele… jede si to tím svým klidným tempem, a nás, co máme Zdendu rádi, to ani moc nenudí, ale… Vlastně jaký ale? Co už se z tohohle poslepovanýho příběhu, kterej odráží další životní etapu Svěráka otce – dědy, dá vymáčknout? Sice je tu přítomen onen laskavý, ale je ho málo. Vlastně málo je toho tady hodně (kromě Kotka a Ramby). Dám za tři, ale bude to spíš pro fandy a ty, kterých se to nějak dotýká (tedy chtějí vidět mladou holku, jsou chycení v pasti „stoletýho“ manželskýho vztahu…). /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nečtu Povídky psané Zdeňkem Svěrákem. 2.) Nedokážu si představit Vánoce bez Betlémského světla. PŘÍBĚH ** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne ()
Betlémské světlo a The Batman mají nebývale mnoho společného. Obě díla například na velmi povrchní rovině zpřítomňují eventuální kritiku sebe samých, u čehož ale končí a není mi jasné, co z toho mělo vlastně vyplynout. Mimochodem ten šílený Ramba plakát je v samotném filmu přítomen a nejspíš má být na konci vnímán jako politování hodná manifestace sexismu? Ale možná jsem to nepochopil, protože ten film s emocionálním důsledkem takového "zvratu" na každý pád odmítá pracovat. ()
Deset minut před koncem na projekci v letním kině na LFŠ se zvedl pán přede mnou a na celé náměstí zakřičel "To je ale píííčovina!" Podepisuju se pod to. Potřebovali jsme na přežití hooodně piv. ()
Zdeňka Svěráka mám moc rád, proto mne mrzí, že jeho (asi) posledním filmem zůstane tato senilní slátanina (není to ještě level Donšajni, ale skoro), která vůbec nedrží pohromadě (že je to poslepované ze tří povídek je fakt znát) a obsahující starcovo slintání nad randěním mladého páru. Představte si snové scény z vlaku ve Vratných lahvích, kdyby tvořily většinu stopáže. Sice uvidíte svlečeného Ramba, ale ty scény jsou tím, co u toho kvůli scénáři vypouští z úst, úplně antierotické a nic z toho mít nebudete. Ale co, Zdeňku Svěrákovi to odpustíme, už má na to věk a za život toho dokázal jako nikdo jiný. Janu Svěrákovi tento film ale neodpustíme. V 90. letech největší talent českého filmu. Mohl točit Dobrého Willa Huntinga a Pravidla moštárny, místo toho zůstal v ČR a točí tohle. Tragický scénář nedokázal nijak vylepšit, film vypadá velmi amatérsky, televizně, jako kdyby i jeho režisérovi bylo 90 let. Janovi je ale jen 57, tak snad jeho další scénář bude už od někoho jiného a vrátí se do formy. ()
Svěrák starší má vzhledem ke svému pokročilému věku právo na to být mimo, ale Svěrák mladší se z pozice oscarového režiséra sesunul do kategorie zoufalců až příliš rychle. Betlémské světlo je zmatlané z několika povídek, které překvapivě nejsou vůbec zajímavé a nebýt oblíbených herců, tak se i pouhá hodina a půl změní v čiré peklo. Druhá hvězda je spíše ze soucitu. ()
Betlémské světlo reflektuje současnou povídkovou tvorbu Zdeňka Svěráka. Pro ty, kteří jeho poslední práce znají, není film tak velkým překvapením, jako pro ostatní, kteří by si přáli, aby značka Svěrák & Svěrák pořád přinášela stále ty stejně líbivé (až mazlivé) zážitky. Tentokrát sledujeme cosi podobného struktuře Třech bratrů, ale v žánru pro dospělé. Svěráci se rozhodli prozkoumat svérázný svět autora a jeho literárních postav. Kořením je prohlubující se vztah s manželkou v pozdní fázi důchodového věku a pointou obrana proti strachu ze smrti. Širší veřejnost dala Svěrákům najevo, že něco takového je jim vysloveně nepříjemné a raději by to tradiční pohlazení. Pro mě bude Betlémské světlo především patřit k posledním filmům, kterým ublížila covidová opatření. A protože se ani v letních kinech nestal zázrak, situaci zachránilo až DVD a VOD. ()
Za mě bylo Po strništi bos zoufalejší, nikam to nesměřovalo, divák se nedojal, nezasmál, nezasnil. Prequel jednoho z nejlepších porevolučních filmů dopadl poměrně špatně. Nadýchané vzduchoprázdno. Od Betlémského světla jsem nic nečekal a asi to rozhodlo. Spisovatel Šejnoha se ještě na pohřební rubáš necítí, ale začíná mít s přibývajícími roky potíže s dopsáním svých povídek. Naštěstí pro něj se rád oddává výletům do své fantazie, zároveň mu jednotlivé postavy nedají pokoj a nutí jej, aby dopsal jejich příběh. Nakonec jsou povídky tři, končí ovšem zcela nahodile. Bez nějakých větších dějových souvislostí se prolínají s jeho reálným životem a vztahem s manželkou, která mu vyčítá, že společný čas už spolu prakticky netráví. Říkal jsem si, že když se v tomhle slepenci budou překřikovat dílky autorovy fantazie, bude v tom jistá magická nadsázka, a hlavně ony příběhy budou fungovat a budou dotažené a vypointované, sedne si to. Jenže ony nejsou, nejvíc prostoru dostává prazvláštní vztah nedobytné lékárnice a fotografa ženských aktů, z kterého vypadne – vlastně jen nahé tělo Terezy Ramba. Ostatní postavy spisovatel zanedbává, raději utíká do povídky, ve které svléká mladou holku. Starší ze Svěráků se holt v posledních letech „rád“ pohybuje v úloze důchodce s uslintaným vábením k mladším ženám. Mlasky, mlask. Tradičně potěší kamera Vladimíra Smutného a hudba Ondřeje Soukupa. Nespokojený jsem nicméně nebyl. U „strniště“ byl. ()
Myslím, že pro Betlémské světlo jsou nesmírně důležité dvě ženy - manželka spisovatele v letech v podání Daniely Kolářové a Tereza Ramba jako postava jeho povídky. Když je postavíme vedle sebe, vynikne smysl filmu. U Šejnohů doma vidíme, jak se autor, evidentně proutník ve výslužbě, nechce vzdávat literárních nápadů ani světa, který dříve znával nebo o němž si idealisticky myslí, že takový byl. Manželku přitom víceméně ignoruje, ale není to zlý úmysl - prostě se mu myšlenky toulají jinde, a tam, kde svým literárním postavám může linkovat životy, je mu fajn. Právem mu manželka vytýká, že vůbec nerozumí tomu, co ona chce, a že vlastně nerozumí ženám vůbec. Že má pravdu, doloží právě povídka s Terezou Ramba a Vojtěchem Kotkem, ve které my coby diváci z reality vidíme hlavně přehnaný toxický vztah dvou mladých lidí, ovšem ne tak Šejnoha, který je s vývojem děje zdá se spokojen a ačkoliv ho za uslintanost a oplzlost kritizuje jak manželka, tak jeho postava, píše si to stejně podle sebe. V tom vidím smysl filmu - kontrast reality a fantazie, která sice osvobozuje, ale zároveň může i odcizit. Betlémského světla jsem se zprvu trochu obával - upoutávka vypadala televizně a ani Jan Svěrák, v několika rozhovorech opakující, že ho už režie moc netěší, při vzpomínce na Po strništi bos důvěru nevzbuzoval. Ovšem hned při úvodní scéně mi bylo jasné, že to s obavami nebude tak horké. Scénář je sice zmatek nad zmatek, zmíněná povídka by zasloužila zkrátit a najdou se scény, které měly být působivé, ale nějak se to nepovedlo a jsou spíše trapné ("drama" v Ruslanovi a Ludmile), jenže právě díky tomu, o čem film je, se to vlastně daří maskovat. Film i krásně vypadá a hraje (Ondřej Soukup složil fakt úžasný soundtrack)... No a pak je tu samozřejmě Zdeněk Svěrák v hlavní roli a jeho typický humor, který nemá problém rozesmát celé kino, ať už to je dialog zestárlých manželů, správně padnoucí vulgarita ve stylu Cimrmanova šrapnelu nebo neodolatelné vtírání se do spisovatelovy přízně v podání Vladimíra Javorského. Já jsem překvapený a moc spokojený. ()
Stále platí, že Svěrák 15 let nenatočil opravdu dobrý film. Je to uslintané, uondané a k nějakému zviditelnění si to muselo pomáhat Terezou Ramba. 50% ()
Z té roztomilé hravosti slov a humoru zbývá stále dost, ale do dnešní doby se starý pan Svěrák, ať mi promine, už nehodí! Jeho časy již odešly... ()
50% prvních 40 minut velmi bavil zábavný námět, bohužel postupně vsak zajímavost a vyprávění upadá... bohužel ()
Zdeněk Svěrák cítí, že už je za zenitem své tvůrčí činnosti. Mám ho rád, beru ho jako takové naše české rodinné stříbro. Moudrost, laskavost, vtipnost, kultivovanost, ale také hravost... Tím vším je Zdeněk Svěrák obdařen a celou náručí to národu rozdává už pěkných pár dekád ze svých knížek, povídek, filmů i prostřednictvím geniálních her z Cimrmanovského divadla. Takže už má nárok, ubírat plyn. Přesto se zdá, že by ještě něco rád řekl a doufám, že Betlémské světlo nebylo ještě posledním poselstvím, byť pro někoho bude těžko stravitelné. Kdo je zvyklý na jeho dřívější filmy, které tvořil se Smoljakem asi bude zklamán. Taškařice se zde nekonají a i když je film plný jemného humoru, musí si jej divák umět najít. A aby to fungovalo, musíte se naladit na Svěrákovu notu. Hrdinou filmu je stárnoucí spisovatel Karel. Jeho knihy jsou úspěšně prodávány, ale je toho ještě dost co nenapsal. Jenže stáří je mrcha a začínají se hlásit zdravotní problémy. Dokonce vážné, život ohrožující. K postupným úvahám o smrti se Karlovi do reálného života začínají zjevovat postavy z jeho nenapsaných povídek. Každá má nějaké přání a hlavně by ráda žila v nějakém uceleném příběhu či povídce nebo by chtěla změnit svůj trpký Karlem určený úděl. Tento moment mne ve filmu moc bavil. Sám píšu (mno pokouším se) knihu a věřte nebo ne, když se občas nehlídám, tak s těmi kluky z osádky britského bombardéru Lancaster trávím docela dost času v jejich super společnosti. Kdo někdy něco psal, moc dobře ví co myslím a samozřejmě sakra dobře to ví i starej spisovatelskej kozák Zdeněk Svěrák. Herecké obsazení bylo moc fajn, poslední dobou se ve Svěrákových filmech zabydlela Tereza Ramba (brrr já si na to příjmení Terko prostě nezvyknu). A jsem za ní rád hned dvakrát. Jednak hraje opravdu pěkně a pak je z ní kus nádherný ženský, což jsem několikrát musel nahlas zdůraznit během sledování filmu i mimo erotické scény. Vůbec nestárnoucí, jak prohodila (snad v dobrém) :-) má drahá polovička. Kotek, Javorský a Vetchý super... Havrani Budař s Táborským byli taky výborný i ten klučina co chtěl tu praktickou čepici. Ale jako by se filmový scénář ke konci prolnul se skutečností, v závěru jsem měl dojem, že panu Svěrákovi došly nápady. Rozhodně to nebylo špatné, ale v hodnocení se musím přiklonit k soudu vyšetřujícího lékaře Karla Šejnohy... Nedá se nic dělat, ale líp už bylo pane Svěráku... A tak dávám za 3 rozkrojené cibule na rozproudění krve. * * * ()
Je sice synem slavného otce, rozhodně se ovšem dá říct, že se dokázal vymanit z jeho stínu. Režisér a scenárista Jan Svěrák, syn herce, scenáristy, dramatika a spisovatele Zdeňka Svěráka na sebe dokázal upoutat pozornost už svým absolventským snímkem Ropáci, jeho celovečerní debut Obecná škola si poté rovnou došel pro nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Svěrákův třetí film Kolja nominaci v té samé kategorii rovnou proměnil. Svěrák ta navázal na úspěch Jiřího Menzela s Ostře sledovanými vlaky a dodnes patří mezi nejuznávanější lokální filmové tvůrce. A i když se většina shoduje, že jeho vrcholné období skončilo někde u Tmavomodrého světa/Vratných láhví, kvalitami dokázali i poslední Svěrákovy filmy strčit do kapsy většinu lokální produkce v daných letech. Jak si poté vlastně stojí Svěrákův 10. celovečerní film? I tentokrát si Jan Svěrák napsal scénář sám, inspirací mu poté bylo právě psaní povídek jeho otce. Svěrák sám dříve avizoval, že by Betlémské světlo mělo být filmem o vyrovnávání se stárnutím a měl by být vizuálně inspirován filmy Wese Andersona. Ne, filmy Wese Andersona nová svěrákovina nepřipomíná ani z patra. Z mého pohledu se jedná ovšem o krapet lepší film než Tři bratři a Po strništi bos a především o film zajímavější. Dobrý film to ve finále přeci jen je a Svěrák tak dokáže vzbudit naději, že má pořád daleko k posledním filmům zmíněného Jiřího Menzela, přeci jen jde ovšem o lehké zklamání. Nejen co se týče samotného námětu, ale i co se týče samotného tvůrce. Být Betlémské světlo celovečerním debutem čerstvě začínajícího tvůrce, jemné poplácání po ramenou a optimismus nad tím, že by před sebou ten daný mladý umělec mohl mít slibnou kariéru, jen by se přitom příště neměl tolik okatě snažit o napodobení svěrákovské poetiky. Jenže pak dojde k tomu uvědomění, že tohle není dílo snaživého padělatele, ale toho oscarového tvůrce, který i díky Akumulátoru 1 či Kuky se vrací dokázal většinou natočit alespoň skutečně výrazná díla. I proto by člověk možná očekával víc, kdy je vizuální stránka sice poctivá, přeci jen ovšem ne tolik zajímavá. A i když má ten proslulý svěrákovský humor pořád tu něžnost, i ten možná vyznívá o poznání slaběji než několikrát minule. Svěrák ve své kariéře ostatně nastavil laťku tak vysoko, že bude těžké se skutečně vrátit na vrchol. Samotný nástřel děje přitom zní zajímavě. Dokáže sympaticky připomenout komedie Oldřicha Lipského, kdy zní skutečně slibně materiál o autorovi, jehož postavy k němu začínají promlouvat a touží po tom, aby jim napsal šťastné konce. Problém je, že se ve finále žádná ze tří povídek nevyjeví jako dvakrát nosná, minimálně tedy jejich vývoj. A jakmile dojde na moment, kdy spisovatel Šejnoha z osobních důvodů dovolí postavám jít si chvíli vlastní cestou, definitivně dochází k nezodpovězeným otázkám toho, jak vlastně pravidla Šejnohy a postav kolem něj fungují a jestli v průběhu nastavená pravidla nepopírají sami sebe. Problém by přitom neměl být v tom, že by Jan Svěrák nebyl schopen vymyslet funkční fiktivní svět. Vzpomeňme právě na Kuky se vrací, kde byl představen svět s nějakými pravidly a zákonitostmi. Jan Svěrák se přitom opět pokouší napodobit u psacího stolu styl svého otce a daří se mu to podstatně lépe než u Po strništi bos. Po stopách svého otce dokáže Svěrák chvílemi přijít s poměrně chytrým i milým humorem, kdy to pořád celé pochopitelně daleko k vrcholným dělům Zdeňka Svěráka a vše navíc kazí fakt, že se některé skutečně vtipné a chytré momenty pořád musí opírat o scénář, který zas tak nefunguje. Dojde ovšem i na slovní hrátky s češtinou či hříčkami a v jistých momentech to skutečně dokáže kráčet ve stopách těch nejzdařilejších scénářů Zdeňka Svěráka. Tři povídky jinak nejnosnější skutečně nejsou: Jedné o léčitelce chybí jakýkoliv konflikt, druhá o rodičích toužící po uzdravení jejich syna trpícího Downovým syndromem zase svůj konflikt vyřeší poměrně snadno, i když se na to musí čekat. Nejzajímavější je tak povídka, kde jsou ústředními postavami fotograf Matěj v podání Vojtěcha Kotka a lékárnice v podání Terezy Ramby. I tady se v průběhu vyjeví otázky ohledně toho, jak vlastně fungují pravidla onoho prolévání reality pana Šejnohy s jeho literárními ´´ dětmi ´´ , celá povídka má ovšem ve finále dost možná nejzajímavější pointu. I když je vlastně též tak trochu přitažená za vlasy. V průběhu se vlastně ovšem Betlémské světlo nejeví jako film o spisovateli, kterého pronásledují jeho výplody, které byli vytvořené dle náhodných lidí z jeho života. Stěžejní je ve finále spíše konflikt ohledně tak trochu komplikovaného vztahu s manželkou, kdy Zdeňku Svěrákovi a Daniele Kolářové i po letech společný čas sluší a padnou k sobě. Po vzoru Vratných láhví navíc představují manželský pár s menším rozkolem, který je ovšem též opět vyřešen snadno a největším problémem jsou tak v průběhu především právě mizení z reality. A jen zamrzí, že v součtu není ono utíkání do fiktivního světa trochu více prozkoumané. Je to přitom pořád očividně poctivá práce, kdy Vladimír Smutný pořád na pozici kameramana nelení, hudba Ondřeje Soukupa je slušná (i když se jisté hudební motivy opakují několikrát až možná příliš) a opět je to poté celé řemeslně zručné, kdy se rozhodně nedá říct, že by Svěrák u svého filmu absentoval snahou či schopnostmi. Nutno též dodat, že kromě Jana a Zdeňka Svěrákových se jako představitel nové generace Svěráků na filmu jako střihač podílel František Svěrák. A samotný střih je poté rozhodně fajn, kdy na první dohled člověk nedohledá nějaké ty kontinuální nesrovnalosti či celkové střihové nedostatky. V součtu tak Betlémské světlo pořád rozhodně není špatnou záležitostí, kdy to ovšem neznamená, že je důvod radovat se z toho, že by se Jan Svěrák vrátil ke své nejlepší formě. Betlémské světlo je jen slušnou záležitostí, která slibný námět dvakrát nevytěžila a dvakrát světoborně se nevypořádala s výsledným příběhem. Herci jsou fajn, řemeslná stránka pořád strčí do kapsy většinu lokální produkce, ty nejlepší časy jsou ovšem očividně nejspíš skutečně pryč. Přesto oproti dvěma posledním filmům Jana Svěráka lehký pokrok a alespoň ta poetika dokáže pořád zabrat. Bývalo ovšem líp.... () (menej) (viac)