JohnCZ

Helstrom nám nadobro uzavírá první vlnu MCU seriálů a to rovnou ve formě ponurého R-kového thrilleru. Škoda, že hororová exorcism atmosféra vydrží pouze první dva díly a seriál postupně přejde do polohy vcelku obyčejného supernatural dramatu, ze kterého se až do konce série už nezvládá vymanit. Helstrom navíc trpí problémem, který sužoval i původní netflixácké marvelovské seriály a to jest scénář, který vystačí leda tak na 4-dílnou minisérii a ne na 10 epizod. I přes kvalitní cinematography a herecké výkony se to zejména v druhé polovině řady dost táhne a konec mi připomněl předposlední série Supernatural, tedy neambiciózní a plný klišé. Supernatural měl však jiné kvality a po 15. sériích si to snad i mohl dovolit, kdežto Helstrom sklouznout do vod scenáristického průměru takhle brzo vskutku nemusel. Ale vzhledem k tomu, že byl seriál odepsán ještě dřív, než šel na obrazovky, je to vlastně i docela jedno. Tahle sympatická dvojka by si zasloužila lepší zacházení.

Nějak už mě podobné nevtipné komedie o mileniálech dělající poskoky svým šéfům v luxusních kancelářích amerických velkoměst lezou krkem. Set It Up je v téhle úvodní rovině obdobně nezáživná, ale jakmile se rozjede romantická zápletka, hlavní dvojice ukazuje, že jim to spolu šlape. A to nejen po stránce chemie, ale i humoru. Každopádně Set It Up není nic jiného, než komedie na jednorázové použití a ani se ničím jiným být nesnaží.

Nejdříve taková ta klasická komedie, kde se sejde parta postarších chlápků, kteří si chtějí dokázat, že ještě nepatří do starého železa. A nezapomínají si u toho ze sebe dělat srandu. V druhé diametrálně odlišné polovině film tak trochu sklouzne do roviny no-brain akčňáku ve vesmíru, ale i v téhle poloze film baví. Stejně jako efekty, které jsou i na rok 2000 prazvláštně nedokonalé, ale vizuálně osobité a svěží.

Filmů, kde si hlavní hrdinové plní sny, je tuna. Od závodníků, přes vědce až po herce, zpěváky či jiné umělce. Astronaut v podobě Billyho B. Thorntona letící do vesmíru v podomácku postavené raketě je teda asi to nejabsurdnější, co jsem za ta léta viděl, ale když divák vypne mozek a nesnaží se v tom hledat byť jen elementární logiku, tak dostane příjemnou americkou limonádu s pěkným vizuálem a klasickým poselstvím, kde do poslední chvíle hlavnímu hrdinovi jednoduše nelze nefandit.

Příjemné retro dobrodružství, které se pomaleji rozjíždí a papundeklovými rekvizitami působí trochu dětinsky, ale ve výbušném finále dává vzpomenout na klasiky dobrodružného žánru. Nakonec ani ten Indiana Jones zmíněný v popisku, není tak úplně mimo mísu, jak jsem si původně myslel. Likvidace zlovolných nácků jen tak neomrzí. A největší raketa filmu je beztak Jennifer Connelly.

Asi nejodlišnější ze všech marvelovských seriálů, ale taky obsahově imo nejslabší. Zápletka se strašně dlouho rozbíhá a nevadilo by mi to, kdyby mě oslovily příběhy ústředních postav tak, jako tomu bylo v partnerském Cloak & Dagger. To se tady moc neděje, jelikož postavy po psychologické stránce moc nefungují a seriál působí možná až moc dětsky. Hodně věcí tu působí strašně nevěrohodně (už jen ta základní premisa děti vs. rodiče) a postavy nemají žádné zajímavé osobní příběhy - už jen proto, že je to partička zbohatlických výstředních děcek. Ústřední zápletka okolo Gibborim je ale přesto zajímavá a i přes její pomalé rozplétání mě to neustálé držení diváka v "co-se-to-sakra-děje" nejistotě u seriálu dost úspěšně upoutalo. I druhá série má pár dobrých momentů a docela povedené finále celé úvodní linky, které je však posléze tak nějak zazděno v podobě strašně klišoidního "body snatchers" pokračování, jehož druhé finále v průběhu třetí série již tak uspokojivě nepůsobí. V posledních 5 epizodách se řeší úplně jiná hrozba a na scénu přichází snad nejsměšnější záporačka z celého MCU. Mimo srandovního výstřihu zaujme akorát tím, jak strašně je napsaná. Srsly, ty její sebeparodické super-villain kecy jak z 90's seriálu, navíc dramaticky pronášené se silným britským akcentem, se fakt nedaly. :D Na druhou stranu mě potěšil crossover s Cloak & Dagger a důkladnější vykreslení dark dimension, které mi překvapivě pomohlo k většímu pochopení marvelovské verze magie, jejíž moci mj. využívá i Doctor Strange. Stejně tak výsledný dojem pozvedlo docela pěkné a pro postavy uspokojivé series finále, které je možná fest přeplácané, ale vzhledem ke zbytku seriálu nikterak nečekaně. Přesto jsem však ze seriálu poněkud rozpačitý. Občas tomu chybí směr nebo pevnější uchopení, občas je to fakt přehnaně naivní a to i na poměry marvelovské komiksárny. Dobrej opening tho. Siddhartha Khosla je talent.

Škoda trochu nezáživné první půlhodinky, ale nakonec se z toho vyklubal dost zajímavý a snad i ten nejméně stereotypizovaný pohled na válku ve Vietnamu (nebo resp. Kambodže), co jsem kdy viděl. Zarazila mě i vysoká (ale nikoli nevkusná, dá-li se to tak říct) míra zobrazeného násilí na dětech/dětmi a celkově dost nevybíravé způsoby nasnímání. Přesně ta čirá hrůza, které byli a jsou komouši schopní a jeden z mnoha důvodů, proč rudou nelze jinak než nenávidět. U některých scén si určitě nelze nevzpomenout na román 1984, což byl ale pravděpodobně i záměr tvůrců a vzhledem k roku natočení se ani není čemu divit. Drsný, smutný, režijně ne vždycky úplně nejsilnější, ale přesto pro další generace důležitý film.

Až překvapivě stejné, jako Top Gun. Lookem, atmosférou, romantickou složkou, rockovými slaďáky a celkově odlehčenou náladou. Top Gun je ale o fous zajímavější - přeci jen stíhačky > závody nascar. Days of Thunder je pohodová, ale taky od začátku do konce přesně nalajnovaná žánrová klasika, která svým průběhem těžko někoho překvapí. A asi jsem slepej, ale Nicole Kidman jsem tady vůbec nepoznal.

O nic horší, než jednička, ale ani o nic lepší. Potěší změna prostředí, davové scény, dynamika mezi ústředním triem a nějaká ta akce. Příběhově to ale i tentokrát pokulhává, tempo je snad ještě unylejší a kulisy místy působí hodně papundeklově. Ke konci jsem už u toho docela usínal.

Není to úplně špatnej dobrodružnej film. Problém je, že v té samé době vyšla na svět nepřekonaná klasika v podobě Indiana Jonese, do kterého má Romancing the Stone hodně daleko - ať už v tempu vyprávění, dobrodružné atmosféře či situačním humoru. Robert Zemeckis, který se trefil do černého až s Návratem do budoucnosti, je tady mnohdy v jednotlivých scénách vyloženě nevýrazný, mdlý a co do tempa nevyvážený. I Alan Silvestri, později mistr líbivých a výrazných melodií, se tu plácá v poněkud generických osmdesátkových synťácích. Romancing the Stone je co do postav a příběhu jen takový neurážející průměrnější kousek, který navzdory výše zmíněnému upoutá i dnes stále atraktivním námětem. Dobrodružné honby za poklady jsou něco, co jen tak neomrzí a čeho se v takto klasické podobě na plátně už prakticky nedostává.