Kobitch

Tohle byla lahůdka pro milovníky steampunku či gotiky, a také pro všechny, kterým se líbí temnější animáky. To všechno (a mnohem více) totiž v tomto téměř půlhodinovém animáku je zastoupeno měrou vrchovatou. Několikrát jsem si při sledování filmu říkal, že by z toho byl parádní celovečerní animák, ačkoliv některé prvky by musely být přístupnější pro širší veřejnost. Například všechny postavy ve filmu jsou pouhými siluetami. Toto kreativní rozhodnutí se mi velmi líbí, film má i díky tomu úžasnou atmosféru a postavy tak nesplývají s mechanickým a velmi členitým světem plným strojů, páry a všelijakých serepetiček. Hlavní postavou je mladý navigátor Morello, který si s sebou nese břímě tragické události, při které zavinil smrt nevinného člověka. Zároveň mezi lidmi řádí tajemná smrtelná nemoc, kterou se zatím nepodařilo porazit žádným lékem. Symptomy nemoci jsou ve filmu hezky vyobrazené — v jinak ponurém světě člověk začne poněkud svítit, což by za jiných okolností mohlo být i pěkné, kdyby snad hned další zastávkou nebyla smrt. Celkově je barevná paleta filmu vybledlá a jen tu a tam je některý důležitý prvek prokreslen zářivějšími barvami (což není postup nikterak originální, přesto se však na něj hezky kouká). Film má krásnou hudbu, opravdu jako nějaký plnohodnotný film z velké produkce. Jedinou vadu jsem tedy nakonec spatřil v nevyřčeném závěru, který jako by film usekl před vyvrcholením. Jak celý příběh dopadne si tedy musíte domyslet. [Oscary 2005]

Devítku možná znáte v podobě celovečerního filmu, který vznikl na základě tohoto kraťasu. Já jsem celovečerák neviděl, nemůžu tedy srovnávat, v čem se liší. Kraťas byl opravdu zajímavý, odehrává se v postapokalyptickém světě obydleném očíslovanými hadrovými panďuláky a mechanickými kočkovitými šelmami, které je loví a vysávají z nich zelenou duši. Proč se tak děje, to nezjistíme, musíme se tedy smířit s tím, že takto svět funguje. Film je krásný vizuálně, v době vzniku srovnatelný s velkorozpočtovými animáky. Vůbec se nedivím, že po celovečerní verzi sáhl Tim Burton coby producent snímku, protože kromě vydařeného vizuálu má film i hororovější nádech a i za tak krátkou chvíli si v něm užijete spoustu napětí. [Oscary 2005]

Druhý film z letošních Oscarů je oproti prvnímu tak odlišný, že více kontrastní už to snad být ani nemohlo. Na jedné straně Badgered se svojí jednoduchou, ručně kreslenou animací vytvořený jednou animátorkou, a proti tomu pixarovský snímek, na kterém musely pracovat desítky lidí různých profesí. Člověk pak neskrývaně přeje úspěch tomu človíčkovi, který si cestu k oscarové nominaci vydřel po večerech během zaměstnání, ale souboj je to vpravdě nerovný. Koncert pro jednoho (což je mimochodem dost nepřesný název a špatný překlad) je však dobrý a vtipný film a matně si jej vybavuji z nějakého pixarovského celovečeráku, ke kterému byl šoupnutý na přilepšenou v bonusech na DVD. V těch několika minutách sledujeme hlavně vizuální orgie, snímek vypadá i po letech stále dobře (holt, Pixar…) a navíc je vtipný. Malá dívenka se rozhoduje, kterému ze dvou potulných umělců hodí svůj krejcar, ti se ji snaží zaujmout všemožnými kreacemi. Dva kohouti na jednom smetišti ale vždycky znamenají problém, takže transfer neproběhne zcela dle představ ani jednoho ze zúčastněných. [Oscary 2005]

Představte si, že jste starý unavený jezevec, který si chce v klidu odpočívat ve své noře vykutané v obyčejném kopci. Jenže ty zatracené vrány nad vámi by pořád jen krákaly a váš spánek se promění v přerušované utrpení. To nejhorší vás ale teprve čeká, protože váš kopec má sloužit jako skladiště raket krátkého doletu. Film od skotské animátorky Sharon Colmanové vychází z její osobní zkušenosti. V kopcích, po kterých ve Skotsku chodívala, byly uložené rakety. A také jezevci. Napsala a nakreslila díky tomu krásnou taškařici, která velmi nenásilně poukazuje na ekologické problémy. Jednoduchá tradiční kresba se k filmu náramně hodí a dělá ze snímku velmi roztomilou záležitost. Palec nahoru. [Oscary 2005]

Oho, tak tohle byl moc dobrý film ze života. A to doslova, protože Ryan z názvu filmu není nikdo jiný, než slavný animátor ze 70. let, Ryan Larkin. Ten byl tak slavný, až se pod její tíhou propadl do změti alkoholu, kokainu a bezdomovectví, ze které se dostal až na začátku nového milénia díky shodě několika velkých náhod, o kterých si určitě přečtěte na anglické Wikipedii. Film má skvělou vizuální stránku, postavy vypadají realisticky (na tu dobu úctyhodný výkon), ale jsou různě zdeformované vším, co je v životě potkalo. Sám Ryan už je tak skoro jen vlastním stínem, chybí mu skoro celý obličej. I přesto dokáže režisér Chris Landreth (který sám ve filmu vystupuje, jelikož jde o jeho rozhovor s Ryanem) z neúplných obličejů vyždímat celkem dost emocí. [Oscary 2004]

Skvělá animace, ale jinak mě tato disneyovská taškařice obsahově nezaujala. Kočka se pere se svým ocasem… Konec příběhu. Zajímavý je zrod snímku. Joe Grant, který u Disneyho pracoval od roku 1933 jako animátor, chtěl snímek natočit už v roce 1949, ale nikdy k tomu nedošlo. Až v roce 2004 jeho myšlenku zpracoval Mike Gabriel, a to s pomocí právě Joe Granta, který v té době měl již úctyhodných 95 let. [Oscary 2004]

Zajímavě nezajímavý film, který se pokouší o nějaký přesah. Jen jsem moc nepochopil o jaký. Asi že válka je zlo. Ve snímku sledujeme malého chlapce v Korei v 50. letech, který tráví čas poflakováním se ve válkou zničené a opuštěné vesničce. A to je vlastně všechno. Chválím animaci a celkově grafiku, ale ruku na srdce, dnešní kdejaká hra na telefony vypadá mnohonásobě lépe. Ale na tu dobu to bylo jistě dobré. [Oscary 2004]

Takový vcelku neslaný nemastný kraťas, vtipem také zrovna neoplývá (ale je možné, že v roce 2004 bylo ještě naražení hlavní postavy hlavou do sloupu, když běží jedním směrem a jiným směrem se kouká, ještě vtipné). Takových už jsem viděl spousty, a kdybych si jej kvůli psaní tohoto článku nepustil znova, pravděpodobně bych si ani nevzpomněl, o čem pořádně byl. Musím ovšem ocenit technickou stránku, protože na rok 2004 vypadá snímek velmi dobře a má příjemnou hudbu. Režisér filmu Jeff Fowler se dokázal vypracovat, loni režíroval celovečerního Sonica. Pěkná práce! [Oscary 2004]

Režisér Bill Plympton má vcelku rozpoznatelný umělecký styl, který vypadá zhruba tak, jako když si moje děti kreslí voskovkama. Ale ne, to nemyslím jako urážku, ten dětinský styl kresby mi tu vůbec nepřekážel, naopak. K takové taškařici, dá—li se několikanásobná smrt člověka nazvat taškařicí, se to hodí. Snímek by v Americe právě kvůli násilí označen eRkovým ratingem, ale ono tady má celkem smysl. Ponoříme se totiž do mysli psa, který se urputně snaží bránit svého páníčka. Před čím? Před vším! Každý v dohledu je podezřelý a vemte jed na to, že ta nevinně tvářící se veverka, ten slepý krtek i ten krásný motýl, ti všichni chtějí vidět člověka pod drnem. [Oscary 2004]

Dost možná vítěz nadcházejícího oscarového klání. Vůbec bych se tomu nedivil, vzhledem k tématu, které je (bohužel) pro Ameriku jednou z velkých bolestí. Ztráta dítěte je hrozná, ať už se stane jakkoliv, tady už by se nemuselo nic dodávat. Ale pokud se to stane za těchto tragických okolností, je to síla. Film jako takový hodnotím průměrnou známkou. Samozřejmě, že takové téma se vás dotkne, ale z čistě „filmového“ hlediska mi snímek nepřišel ničím vybočující, nebylo tam moc překvapujících okamžiků. Animace je dost slabá (což by mi až tak nevadilo, pro dané téma mi přišla volba vhodná), hudba patřičně smutná. Mám z toho dojem jakési prvoplánovosti. Ne že by na toto téma nemohly vznikat filmy, ale zde mi to přišlo až moc šablonovité. [Oscary 2020]