gudaulin

Tmavomodrý svět byl snímek, který stál Jana Svěráka hodně sil, dá se říci, že kvůli němu obětoval nabídky ze zámoří, které přišly po zisku Oscara, a tohle drama se mělo stát výkladní skříní jeho tvorby. Dlouho se mi ten film vyhýbal a nebo já jemu, protože jsem tak nějak instinktivně tušil, že to nebude můj šálek čaje. Dnes můžu říct, že výkladní skříní Svěrákovy tvorby opravdu zůstává Obecná škola, případně pěkně emočně nazdobený Kolja, ale Tmavomodrý svět na to, kolik energie a úsilí do něj režisér vložil a jak nákladný projekt to byl, se dá považovat spíš za neúspěch. Nikoliv katastrofu, protože na to je Svěrák příliš zkušený a kvalitní tvůrce a na jeho projektu se podílelo tolik dobrých herců, že není možné označit Tmavomodrý svět za nějaký omyl. Mám ale pocit, že tady se přisypávají hvězdičky do jisté míry za téma a z pocitu povinnosti než za skutečné emoce, které film vyvolává. Svěrák kdysi prohlásil, že k určitým žánrům nemá předpoklady, nikdy by třeba nedokázal natočit horor, jakkoliv kvalitní scénář by měl k dispozici, a proto se nemůže nikdy stát režisérem točícím na objednávku. Bohužel k těm žánrům, ke kterým nemá vztah, může klidně přiřadit i válečný film. Mnohem spíš než válečný snímek je totiž Tmavomodrý svět milostný příběh zasazený do kulis 2. světové války. Bojové scény mě míjely a pokud bych měl srovnávat s žánrovými souputníky, pak Nebeští jezdci nebo Memphiská kráska nechávají Tmavomodrý svět daleko za sebou. Nefunguje to prostě tak, jak by mělo. Celkový dojem: 60 %.

Žánrové zařazení trochu klame, protože mnohem spíš než kriminálka je Tajemství jejích očí milostný příběh zasazený do země se složitou politickou situací a vyrovnávající se s léty vojenské diktatury. O pěti hvězdičkách jsem ani na okamžik neuvažoval, ale mezi třemi a čtyřmi jsem se rozhodoval celkem těžko. On ten scénář má něco do sebe a několik scén má obrovský emoční náboj, na druhou stranu je ten film značně rozvláčný, na svůj žánr přespříliš lyrický a potřeboval by přinejmenším odvážnější střih. Celkový dojem: 75 %. Dodatek: Většině filmů s odstupem hvězdičku spíš ubírám, tady konstatuju, že jsem mu spíš při prvním kontaktu ublížil, protože jak týdny plynuly, v myšlenkách jsem se k němu vracel a zpětně jsem jeho kvality docenil. Ten kousek je komornější a vede příběh jinými cestami než severoamerická nebo evropská konkurence, je svůj, latinoamerický a v tom je jeho přidaná hodnota. Navíc ten motiv nemilosrdné pomsty v běhu času je nesrovnatelně kultivovanější a přitom působivější než tragikomická braková historka z jihokorejského Old Boye.

Černý chlapec (mimochodem, prapodivný převod původního názvu) sklízí rozpačité komentáře a nízké hodnocení, což je do určité míry dáno absencí postav, se kterými se divák může ztotožnit a fandit jim. Ale opravdu jen do určité míry, protože asi největší vliv má podivný pocit anachronismu. Ten scénář je zvláštním způsobem zaseknutý hluboko v minulosti. Reálně se snímek odehrává někdy na počátku 60. let v éře mods, ale působí to jako film natočený v polovině 40. let na podkladu scénáře, který pár let ležel v šuplíku a zobrazuje společnost o dekádu starší. Především hlavní hrdinka Rose svou bezbřehou naivitou nezapadá do 60. let, ale hluboko do předválečné éry. Brutalita a zlovolnost hlavního padoucha mohla šokovat právě ve 40. letech, ale dnes jsme zvyklí na mnohem radikálnější nátury a činy. Taky tempo filmového vyprávění vypadá už dnes jinak. Vstupuju sice na nejistou půdu spekulací, ale připadá mi celkem logické, že to bude tím, že se tvůrci příliš otrocky drželi originálního filmu z roku 1947 (dosud jsem neměl možnost ho zhlédnout) a literární předlohy, ze které snímek vychází. Dnes jsme se posunuli jinam a myšlení těch postav je nám už příliš vzdálené. Kdyby tohle natočil řekněme Hitchcock ve 40. letech, byla by to v téže podobě uznávaná klasika, ale takhle většina diváků pokrčí rameny a jde jinam. Za sebe říkám, že slabé 3* si u mě Rowan Joffe na postu režiséra obhájil, ale je to jen o fous. Celkový dojem: 50 %.

Edgara nepovažuju za nejhorší Eastwoodův film, ale spáchat s tak úžasným námětem a obsazením tak (pod)průměrnou podívanou je na pár facek, a když vezmu rozdíl mezi výsledkem a ambicemi, pak jde bohužel z mého pohledu o největší Eastwoodův režijní neúspěch. Eastwood zklamal jako vypravěč, jeho režie je bez nápadů a scénář taky nepatří k těm, které by se daly označit za skvost. Když srovnám Edgara s Božským od Paola Sorrentina, pak Eastwood na poli životopisných snímků ostudně selhává. Jako televizní snímek, dejme tomu, ale jako velký příběh o velké legendě americké politiky a kriminalistiky a zakladateli jedné z nejznámějších institucí USA prostě ne. Celkový dojem: 40 %.

Švankmajerova tvorba spoluvytvářela můj filmový vkus a dodnes pro něj mám velkou slabost. Snad žádný jiný režisér ode mě neobdržel tolik pětihvězdičkových hodnocení a chvály v komentářích. Jeho celovečerní filmy jsem považoval za jednu z mála výjimek v šedi a marasmu české produkce. Tohle je první případ z jeho dlouhometrážní tvorby, kdy krčím rameny a říkám, že zvolená forma na mě působí rušivě a výsledek v některých pasážích prachobyčejně nudí. Ještě se mi nikdy nestalo, abych se u Švankmajerova filmu podíval na hodinky. Jeho celovečeráky jsem obvykle viděl v kině a u tohoto kousku k tomu nedošlo jen proto, že v jižních Čechách kina snímek ignorovala. Kdybych vážil cestu do Budějovic, byl bych možná méně shovívavý a Švankmajer by se musel spokojit s nižší nadílkou. Náš mistr animace může být vlastně rád, že má početnou skupinu stálých fandů, kteří ho tentokrát myslím poněkud podrželi. Tohle je unavený film, kde ani výtvarná stránka nezakryje hubený rozpočet. Celkový dojem: 55 %.

Mezi filmovými fanoušky je už dávno známý fakt, že Ben Affleck je mnohem lepší režisér než herec. Tak dobrý režisér, aby si uvědomil meze svého hereckého kumštu a přizpůsobil tomu obsazení hlavní postavy, ale zjevně není. Bohužel. To, co buduje Ben Affleck na režisérském postu, mu tentýž Ben Affleck shazuje v hlavní roli svým bezkrevným výkonem. Určitě není trapný, ale tohle chtělo obsadit špičkovým charakterním hercem. Pořád tady zůstává schopnost Bena Afflecka vytvářet a udržovat napětí, pečlivost v dokonalém zachycení atmosféry 70. let a stejně tak i revolučních poměrů v Iránu po pádu šáha. Na poli politických thrillerů sice nejde o absolutní špičku, protože se Ben Affleck nevyhnul pár zbytečně patetickým momentům nebo dojímání se při rodinných scénách, divákovo napětí navíc kalí fakt, že film natočený podle skutečné události nemá čím překvapit, víte zkrátka od samého začátku, jak to dopadne. Na druhou stranu jde o silný nadprůměr, je radost koukat na tak kvalitní zrealizovaný scénář. Celkový dojem: 75 %.

Na vzniku téhle dokumentární hříčky, jejíž scénář diktoval sám život, se podílela náhoda. Zazobaný manželský pár se rozhodl dát celém světu najevo sílu svého majetku a postavení a vybudovat nejdražší rodinný dům ve Spojených státech. Toto rozhodnutí přišlo jen krátce předtím, než došlo ke zhroucení ekonomiky, a tím i pádu do té doby neotřesitelného impéria realitního magnáta. Měl to být dokument o triumfálním úspěchu, o vzniku novodobého Versailles jako symbolu moci moderních zbohatlíků. Režisérka ale využila jedinečnou příležitost, kterou jí poskytla změna společenského postavení sledované rodiny, a v přímém přenosu zachytila nevyhnutelný ekonomický úpadek multimilionáře Siegla a jeho rodiny. Královna Versailles se dá vnímat také jako svérázná reality show o tom, jak se milionářská famílie náhle musí potýkat se situacemi, na které je nikdo nepřipravil. Konec konců, pozoruhodná otevřenost paní domu i jejího chotě souvisí nejspíš s touhou zviditelnit se a proniknout na televizní obrazovky. Pro mě je ale Královna Versailles především časosběrným dokumentem o neschopnosti přijímat realitu a přizpůsobovat se měnícímu se světu. Příznačné je, že podnikatel nakonec prodá firmu, která mu přináší určitý zisk, aby si udržel neproduktivní předimenzovanou stavbu coby symbol společenského statusu. To, co Woody Allen vyjádřil hraným snímkem Jasmíniny slzy, dokázala životní realita rodiny Sieglových mnohonásobně překonat. Celkový dojem: 75 %.

Allenovu filmografii osobně dělím na čtyři období: rozjuchané komediální začátky, kdy Woody úročil své zkušenosti ze stand-up comedy, vážnější éru, kdy shodil klaunský ohoz a zkusil diváky deptat psychologickými dramaty a komplikovanými postavami a publikum se mu následně odměnilo nezájmem. Poté přišlo Allenovo zlaté tvůrčí období rámované Purpurovou růží z Káhiry a symbolicky ukončené snímkem Hollywood Ending. V téhle době jsem mohl házet 4* od boku a Woody mi dělal radost každým novým kouskem. Od roku 2002 přišlo období, kdy se jen těžko hledá jednotící prvek a nelze užít paušalizující hodnocení. S Allenem to mám od té doby jak na houpačce. Někdy dokáže překvapovat a kupříkladu Match Point - Hru osudu nebo Kasandřin sen řadím v rámci jeho tvorby hodně vysoko. Střídají je ale tituly, kdy krčím rameny a říkám, "Tak sis, starý brachu, zase udělal svůj pravidelný roční zářez, jenže totéž v bledě modrém jsem od tebe viděl už několikrát a nezlob se na mě, v lepším provedení. Zkrátka přes všechny zásluhy mě už trochu unavuješ." Výše zmíněné dokonale pasuje i na titul Poznáš muže svých snů. Podobné Woodyho snímky se mi vytrácí z paměti hrozně rychle a nic po nich nezůstává. Tentokrát u mě Woody překvapivě narazil i v oblasti, která bývá tradičně jeho silnou stránkou - tedy v castingu. Sir Anthony Hopkins jako Allenovo alter ego nefunguje a za šlápnutí vedle považuju i obsazení Brolina, který se hodí do jných žánrů a postav. Tohle je případ filmu, kde se to jen hemží slavnými jmény a tvářemi, konečný výsledek je ale mdlý. Tuhle komedii považuji za důkaz trendu, že Woody ke stáru čím dál tím víc používá šablony, zplošťuje a předkládá banality. Celkový dojem: 45 %.

Přiznávám, nemám rád filmy natáčené ve stylu Dogma 95 - tak jako jakékoli jiné dogma redukují možnosti a zužují prostor pro filmová vyjádření. Hon představuje vzácný případ, kde to funguje, a díky mimořádně silnému tématu se nemusíme zabývat kulisami či filmovou řečí. Pro filmový zážitek stačí jen on, jeho práce a jeho přátelé. Jediné dětské plácnutí, které vyvolá podezření a z něj plynoucí důsledky. Nic není a nemůže být jako dřív, zdánlivé jistoty se hroutí jako domeček z karet a zůstává nejistá budoucnost a jistota, že spoléhat se dá jen na sebe. Thomas Vinterberg staví své drama pečlivě, buduje ho na bytelných základech a své postavy vykresluje psychologicky přesvědčivě. Od vyhroceného střetu v kostele, kde by člověk spíš očekával ukončení scény nekompromisní nakládačkou za kostelními vraty, přece jen začne do té doby bezchybně fungující soukolí poněkud zadrhávat. Nevěřím na zázračné happyendy, byť zakalené jedním osamělým mstitelem. Veřejné mínění je se svými odsudky mnohem rychlejší než justice a na presumpci neviny se neohlíží. Rehabilitaci svých obětí neprovádí a ve stylu není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, dokáže neobyčejně úporně udržovat ty nejdivočejší fámy dlouhodobě v oběhu. Pokud to zajde tak daleko, už nebývá cesty zpátky. Čím vášnivěji se budete obhajovat, tím víc vás okolí bude podezřívat. Dokázat se dá vina, nevina nikoliv. V reálném životě pomůže jedině spálení mostů a přestěhování do anonymního cizího prostředí. Někdy i ústup může znamenat hořké vítězství. Rozepisovat se o tom, že Mikkelsen představuje jedno z největších hereckých es současné evropské scény by znamenalo nosit dříví do lesa. I přes určité nedostatky tady neváhám s nejvyšším hodnocením. Celkový dojem: 90 %.

Veberova situační komika obvykle staví na protikladu nesourodé dvojice a Dotěrný chlap se z téhle definice nevymyká. Právě na půdorysu tohoto snímku funguje jeho humor ale natolik dobře, že se k němu Veber na stará kolena vrátil a natočil remake filmu, ke kterému kdysi napsal scénář. Ještě před ním po stejné látce sáhli Američané a pověřili slavného Wildera, aby vylepšil rozpočet studia a ze setkání chladnokrevného zabijáka pověřeného klíčovým úkolem své kariéry a snaživého trouby vytěžil maximum. Bývá zvykem vyzdvihnout originální verzi a kydat hnůj na - jak říkají filmoví fanoušci - zbytečné remaky. V případě Dotěrného chlapa to ale neudělám, postupem času jsem zhlédl všechny tři verze a ani jednu z nich nepovažuju za umělecký neúspěch. Dokonce ani Osinu v zadku ne, i když ji filmová kritika a filmoví fandové rituálně odstřelili. Každá z verzí má své silné stránky, ale i své slabiny. Spojením toho nejlepšího ze všech tří snímků by vznikl skvělý biják. Na Dotěrném chlapovi je úžasná přítomnost Lina Ventury. Nebyl totiž komediální herec, zato role chladnokrevného zabijáka mu padla jako ulitá. Nepřehrával, tu postavu mu zkrátka věříte. Zoufalství v očích vypadá autenticky a o to větší veselí vyvolává. Naproti tomu Jacques Brel - a to ho jako šansoniéra mám rád a ačkoli se vlastně snaží o totéž, tedy hrát komickou postavu na vážno - tady působí spíš rušivě. Pignona mám zafixovaného jako sympaťáka, v Brelově podání ale představuje tak otravné individuum, že bych ho s chutí odkrouhl sám. Celkový dojem: 80 %.