GilEstel

Lístky v pokladně last minute jsme dostali zadarmo. S vědomím, že jdu na film MFF, o který byl minimální zájem, nemám žádná přehnaná očekávání. Sleduji tak, na co jsem to vlastně narazil. Jedná se o 2 dokumentární filmy o skladatelích filmové hudby. První 30min o slovenské hvězdě Iljovi Zeljenkovi a druhý cca 50min o polském velikánovi 60. let Krzysztofu Komedovi. První film žádná sláva. Praktické ukázky hudby a životního díla se střídají se záběry staříka, jak plave v bazénu. To vše s poněkud zmateným scénářem. Zeljenka pro mě opravdu není tak zajímavý, abych musel vědět příliš detailů z jeho života a 10 min sledoval jeho zasněnou tvář. Druhý film o geniálním Komedovi byl pak o třídu výš. Mistr jazzové hudby, který rozuměl filmu a dokázal tak spojit zvukovou a vizuální složku v nezapomenutelné dílo, které provází skvosty mnoha filmových režisérů. Patří sem i celá Polanskiho raná tvorba z „polského“ období. Zajímavá byla i Komedova pozdější práce v Hollywoodu a její provázanost s polskou emigrací v USA. Předčasná smrt v roce 1969 vzala kinematografii jednoho z největších talentů doby. Celkové provedení dokumentu je na vysoké úrovni, provázeno dobovými záběry, ukázky z filmů a rozhovory s režiséry. Pozitivum byla i možnost diskuze s producentem filmu po skončení projekce.

Lístky v pokladně last minute jsme dostali zadarmo. S vědomím, že jdu na film MFF, o který byl minimální zájem, nemám žádná přehnaná očekávání. Sleduji tak, na co jsem to vlastně narazil. Jedná se o 2 dokumentární filmy o skladatelích filmové hudby. První 30min o slovenské hvězdě Iljovi Zeljenkovi a druhý cca 50min o polském velikánovi 60. let Krzysztofu Komedovi. První film žádná sláva. Praktické ukázky hudby a životního díla se střídají se záběry staříka, jak plave v bazénu. To vše s poněkud zmateným scénářem. Zeljenka pro mě opravdu není tak zajímavý, abych musel vědět příliš detailů z jeho života a 10 min sledoval jeho zasněnou tvář. Druhý film o geniálním Komedovi byl pak o třídu výš. Mistr jazzové hudby, který rozuměl filmu a dokázal tak spojit zvukovou a vizuální složku v nezapomenutelné dílo, které provází skvosty mnoha filmových režisérů. Patří sem i celá Polanskiho raná tvorba z „polského“ období. Zajímavá byla i Komedova pozdější práce v Hollywoodu a její provázanost s polskou emigrací v USA. Předčasná smrt v roce 1969 vzala kinematografii jednoho z největších talentů doby. Celkové provedení dokumentu je na vysoké úrovni, provázeno dobovými záběry, ukázky z filmů a rozhovory s režiséry. Pozitivum byla i možnost diskuze s producentem filmu po skončení projekce.

Tohle je opravdu jen pro hodně odolného diváka, jelikož režisér si evidentně pohrává s tím, co všechno je publikum ochotno vydržet. Publikum MFF festivalu ve Varech bývá značně tolerantní, přesto mnoho lidí uteklo během projekce ze sálu. Děj filmu bych popsal jako sebestřednou prezentaci značně ulítlýho transsexuála, který všem musí dokázat, jak moc je velkým a dosud nedostatečně pochopeným umělcem, přičemž jeho přerod v ženu po celou dobu popouští uzdu jeho bezedným uměleckým ambicím. Genesis P-Orridge se navzdory šikaně v dětství a puritánské výchově svých rodičů dokázal vypracovat v umělce, který se umí prosadit v malířství, hudbě a nyní i ve filmu. Záběry, kdy hraje prdelí na klávesy za vyluzování otřesných disharmonických zvuků, které doprovází svým šišlavým teploušským komentářem, vyhnaly ze sálu dalších pár lidí. Vesměs šlo o mladší ročníky kolem 18, kteří nemohli zcela docenit hloubku těchto záběrů. O dalších scénách, kdy se napije z flašky a pak se do ní vymočí, aby si to vše natočil nebo hře na hnusnou levitující berušku, můžeme říci to samé. Sexuální experiment, kdy si Genesis nabrnkne jednu mladou prostitutku dominu z Brooklynu (Lady Jaye), aby spolu vytvořili harmonický pár, tvoří nehudební část filmu a má být asi jakýmsi mostem mezi uměním a životem. Snaha pochlapit Lady Jaye a sebe ještě více poženštit postupným sjednocováním podoby, má za cíl vytvořit unikátní dokonalou bytost ve stylu dva lidé, jedna duše, jedno tělo. Asi jsem duší příliš málo umělec, abych dokázal docenit tento polysexuální experiment v celé šíři. 20%

Snaha vytvořit politické drama s vazbou na společensky – morální vývoj postav vyšla v tomto filmu tak napůl. Za jasnou nevýhodu považuji fiktivnost příběhu, ostrova, postav a událostí. Chtě nechtě se tak setkáváme s mělkostí příběhu v detailech, které nemají oporu v obrazových souvislostech, historii a hlubší znalosti prostředí. Největší oporou filmu je Gérard Philipe, jehož postava zároveň dostává nejvíce pozornosti ve scénáři. Postava Ramóna Vásquese prodělává zajímavý vývoj spojný s politickou kariérou, kterou bere jako nutné zlo. Stále více si uvědomuje postupnou ztrátou osobních hodnot a zásad. Cítí, že proti tomuto trendu je zcela bezbranný a stále musí vybírat mezi menším a větším zlem, což je asi hlavním sdělením filmu. Jeho vztah s Inés mi přijde málo přesvědčivý. Zlatý fond světového filmu, ale co naplat. Buňuel natočil mnohem lepší filmy. 60%

Nikdy jsem neskrýval, že horory nejsou zrovna moje parketa. U hororových komedií to je tudíž asi podobný. Vřískot je v mnoha ohledech filmem přelomovým. Získal si řadu pokračování přímých i nepřímých. S Vřískotem stejně jako s mnoha podobnými filmy mám trochu problém. Přijde mi to všechno strašně laciný. Příběh jako z nejbrakovějšího komiksu, trapné chování postav. Samozřejmě, že jde o nadsázku, ne skutečný svět. Přesto mi přijde ujetý smát se tomu, jak se lidi kuchají nožema a všude cáká krev. To vše bez jakéhokoli důvodu nebo motivu, kdy jediný motiv je zabavit diváka. Já se prostě moc nebavil a nic vtipného v tom neviděl. Fakt, že se podle týhlé šablony udělalo x dalších filmů a lidi na ně chodí, je spíš smutný. 40%

Lehce laciná romance s westernovou kulisou. Eastwood jako švihák z prérie, na dámu gentleman na banditu hrubián. V kombinaci s prostitutkou v převleku za jeptišku působí jako vhodná zápletka pro tuhle „horse movie“. Naprosto mizerná dějová výstavba s povrchními dialogy tvoří z filmu nenáročnou zábavu pro celou rodinu s poněkud přemrštěnou stopáží. 42%

Na svou dobu zcela mimořádný film. Stačí vyjmenovat režie, kostýmy, hudba, herecké obsazení. Opravdu škoda, že film není v barvách, protože zde by tomu barva ještě hodně dodala. Postava Jezebel je svou povahou tak trochu Scarlett v podání Bett Davisové. Herecký projev Davisové ale převažuje všechno, co nám televizní inscenace Scarlett nabízejí. Nejsilnější momenty filmu: Návštěva plesu v rudých šatech a následná hádka, shledání Julie s Prestonem v momentě kdy je ženatý a ona to neví a samozřejmě závěrečná scéna, kdy Julie chce doprovázet Prestona na poslední cestu a prosí Amy o svolení.“ Poslední záběry, kdy Julia odjíždí s průvodem smrti, aby splatila své hříchy, mají silnou emocionální rovinu. Zajímavostí je obsazení mladého Henryho Fondy, hvězdy poválečné kinematografie. 83%

Tohle drama potěšilo. Nebylo to přehnaný. Vyvážené dialogy s dobrými hereckými výstupy udržovalo situaci přiměřeně uvěřitelnou a emocionálně vypjatou. Záchrana 30 letého nenaplněného vztahu zatíženého traumatem, prostřednictvím mladistvé striptérky. Člověk by automaticky čekal, že tomu bude přesně opačně. :-) Tohle bylo vážně milé. Asi nejlepší role Kristen Stewart společně s Runaways. 76%

Pozor, osahuje SPOILERY!!!___Dirty Dancing je legendou mezi romantickými filmy. Podle této předlohy by se dalo udělat mnoho jiných tematicky podobných filmů se zaručeným úspěchem. Je pozoruhodné, že americkým producentům z továrny na sny se něco takového nepodařilo zopakovat. Proto jsem se rozhodl pomoci a vypsal jsem si na papír přesný postup, vycházející z originálu, kterého je třeba se držet. Kde to máme: Čtyři vejce, lžíce cukru, mlíko....... Ne tak to neni ten papír....Tak raději od začátku bez papíru......Léta páně 1963 si to Housemanovic rodinka rázovala po silnici do hotelu pana Kellermana. Kennedy byl ještě naživu (zastřelen v listopadu) a Beatles teprv začínali (v USA). Baby celá natěšená na práci u Mírových sborů ještě nevěděla, že příštích 14 dní si na Mírové sbory ani nevzpomene (Tak třeba za rok v Saigonu). O Hříšném tanci koluje celá řada klišé, jakože romantický kýč, slaďárna pro ženský atd. Těmto šablonám nahrává fakt, že už 3 desetiletí u filmu dojatě pláčou dívky a ženy mnohého věku, při pohledu na upoceného PATRIKA SWAYZEHO kroutícího boky v rytmu mamby. Ostatní si asi říkají 2x retro (80s, 60s) více peklo. Pozornému diváku ale neunikne fakt, že pod růžovou dekou pohádky o mladé holce, co si splnila svůj tajný sen, se skrývá něco mnohem více. Jedná se především o tzv. Kellermanovký komplex společnosti 60. let (pojmenováno podle hoteliéra Maxe). Tento se projeví hlavně v závěrečné scénce filmu, ale provází nás po celou dobu. Opravdu nevím, proč tolik zlidověla hláška „Baby nebude sedět v koutě.“, když hlavní roli má v závěrečné scénce právě Max Kellerman. Sentimentální dojetí pana Kellermana se svým „Mám pocit, že to končí.“ jeho stařecký rozjímání nad koncem sezóny, je něčím víc. Cítí, že mu ujíždí vlak a nestíhá držet tempo s novou vlnou 60. let. Slaví konec sezóny každý rok, ale tentokrát je pro něj o mnoho těžší představa, že ještě nějaká další sezóna bude. Celý život on a jeho rodina provozovali hotel. Dělali to dobře a fungovalo to. Má v sobě pýchu a hrdost na to, co dokázal. Chce pokračovat v tradici, ale už to nejde dělat stejně a nedokáže si to přiznat. Ani to, že se může mýlit. Doba se již změnila, ale představa, že by měl něco dělat jinak, je nepřijatelná. Kýčovitý sentiment společné písně______ „Join hands and hearts and voices Voices, hearts and hands At Kellermans the friendships last long As the mountains stand“ _________je přesně v duchu Kellermanovské tradice a mentality. Ta sice není špatná, ale zůstala myšlenkama 20 let nazpět. V roce 63 již působí směšně a tím ideálně kontrastuje se závěrečným tanečním vystoupením. V momentě, kdy se Kellerman připojí ke všeobecnému tanečnímu veselí, nastává rozhodující zlom v jeho smýšlení. On se sice již nezmění, na to je již příliš starý a zakonzervovaný, aby se změnil a začal dělat věci jinak, zůstává ale smířený. Už se přestal bránit věcem, před kterými do té doby zavíral oči a odmítal je. Pro něj je to vysvobození. Je to šťastný konec jeho kariéry, kdy neodejde zhrzený a zatrpklý do důchodu, ale s klidem uvolní své místo novým trendům nastupující květinové mládeže. Sám pak může s dlouholetými přáteli, rodiči těchto dětí, vzpomínat na staré časy, aniž by je dusil konzervativními večírky. Celkovou změnu přístupu generace otců, křečovitě držících klín v kormidle společenských mravů, doplňuje otec Baby svým závěrečným výrokem „Když se zmýlím, tak to přiznám.“, který zde má dvojí význam. Mezigenerační konflikt, o jehož síle svědčí i dobový Lennonův výrok „Nevěř nikomu, komu je přes 30.“, končí smírem. Tohle Kellermanovské procitnutí činí konec mnohem více dojemným, než se původně čekalo a je to myslím hlavně z důvodu, že to nebylo prvoplánově divákovi podsouváno. Konec filmu je vlastně i konec dlouhodobé konzervativní vize poválečné společnosti v USA, která vzala za své v 60. letech. Zde je tento celospolečenský přerod pěkně vyobrazen do pozadí romantické linky v prostředí rekreačního horského střediska. Aneb než řeknete o filmu, že je to romantická slaďárna bez obsahu, raději se nad ním nejprve zamyslete. Hudba totiž není jediným kladem filmu. :-) 80%

Jeden z nejlepších dokumentárních seriálů o 2. světové válce. Perfektně v barvách zrestaurované dobové záběry, včetně ne příliš známých. Rozumně vybalancovaný poměr podrobnosti informací a celkové délky. I lidé, kteří tuto část historie příliš podrobně neznají, se nemusí bát neúměrného zahlcení údaji. Pokud se o tuto temnou část lidské historie alespoň trochu zajímáte, tento seriál vás nesmí v žádném případě minout. Jednoznačnými klady jsou maximální snaha o objektivitu a varovný apel, o němž vypovídá již samotný název.