Kaka

Stále dokola to samé, jen rodinné hodnoty jdou více do popředí, stejně jako jasně vyprofilované postavy a více humoru, který dodává především bourák Michael Peňa. Jestli se tu dá mluvit přece jen o něčem novém, pak jsou to jen a pouze perky ústředního hrdiny, jelikož vizuální kejkle jsou pečlivě inscenované a zmenšování a zvětšování je zpracováno bravurně, dynamicky, zábavně. Bohužel je ale Reed jinak vcelku rutinér, protože takhle děravý scénář nemůže být u filmu s jakýmikoliv ambicemi a to platí i pro Marvelovky o záchraně světa.

Kvůli těmhle upřímným romantickým postavám a širokým úsměvům se stane Julia Roberts nesmrtelná. Hugh Grant už sice dávno opustil své role nesmělých, leč inteligentních týpků, avšak právě do Notting Hillu padne perfektně. Je to ideální směska nevtíravého humoru, slušných emocí a jako koření nechybí britský šarm, který tady překvapivě vůbec nevadí - zřejmě Londýn dělá svoje. Navíc je tu cítit neodolatelný devadesátkový punc, kdy to všechno ještě bylo doopravdy. S odstupem času je to sice pekelně romantické a Julia Roberts je ve filmu celebrita s až podežrele moc správnými hodnotami a rozhodnutími, ale pokud člověk není suchar, nemůže se to nelíbit.

Edgerton natočil chytřejší film než se všeobecně čekalo. Skvělá psychologizace a plasticita postav, výborné situační scény a skvělí herci bez výjimky. Škoda doslovné pointy, která je působivá, avšak stále ještě příliš jednoznačná. Kdyby se to podařilo více otevřít a jen naznačit, mohl to být jeden z vrcholů roku, jelikož ta podprahově znepokojivá tenze něčeho zlého a nevyřčeného je cítit i přes plátno.

Po Rush je to samozřejmě kvalitativně o stupeň níž, ale jinak se to u tohohle pomalého historického příběhu ani nečekalo. Howard umí vyhmátnout správnou mořskou atmosféru a umí i velkorysou výpravu. Škoda toho odbytého digifestu, který je nejen na první pohled umělý (to je téměř vždycky), ale není ani příliš pěkné ho sledovat. Zpracování originálního příběhu je ale celkově vzato na úrovni a na rozdíl od souputníka na stejném levelu - Bridge of Spies, rovněž okupující kina, má tenhle snímek o poznání víc života, osobitosti a emocí. Roque Banos bude za pár let nový Hans Zimmer.

Film, jehož výpovědní hodnota je mnohem víc, než to jak doopravdy baví a obohacuje koncového diváka. Zároveň je to ale typický Spielberg posledních deseti let. Tedy inteligentní, poctivý, s menším drajvem než dřív, méně originální a průkopnický. Zároveň nonšalantně akademický, s precizně vykreslenými dobovými reáliemi Berlína a celkově skvostnou výpravou (za ty peníze !). Umí si pohrát i s postavami (spolehlivý Hanks, fantastický Rylance) a ty Kaminského detaily beze slov (poslední scéna) - to je něco, co se dá nazvat stálicí už velmi dlouho. Sázka na jistotu. Neurazí, nenadchne.

Plochá bojovka USA vs RUSKO, zasazená do daleké sibiře. White i Adkins rulujou a akční scény jsou přehledně sestříhané jako málo co. Strašná blbina bez logiky, ale když se přeskočí vše ostatní, ten ring za to vcelku stojí.

Dneska plochá, leč v té době velmi uvědomělá společenské satira v neokoukatelném atraktivním provedení bankovní loupeže. Je neuvěřitelné, jak filmy za těch několik desítek let vnitře neskutečně nabobtnaly a "zchytřely". Tady ty rádoby rafinované odbočky na gay sexualitu a politické kejkle jsou s odstupem času tak okaté a jednoduché, že to divákovu pozornost úplně neudrží a když tak se značným úšklebkem na tváři. Ale Lumetovi se nedá upřít jisté autenticita a hlavně snaha o to, aby do sebe vše perfektně zapadlo. Jedna věc se však za celou tu dobu až do dnes nezměnila vůbec. Herecký koncert Al Pacina.

Důstojné zakončení. Nedostane se to do filmových etalonů přes svou relativní emocionální plochost, nekomplexnost a pohádkovost (paradoxně takový Pán Prstenů je přesně opačný), ale filmařina na úrovni to je a Katniss Everdeen je tahoun celého projektu i když mnohdy jsou ty dlouhé pohledy zbytečné a zanícené dialogy nejsou tak úplně od srdce. Netknutý knižní předlohou jsem finále odhadl v dobré polovině filmu, ale od začátku se hraje na jasně napsané party, kde nic nemá být náhodou a vše jasně směřuje do cíle. Není to o momentu překvapení, ale o tom mít tenhle fikční svět a postavy v něm rád a dětinsky fandit rebelům proti tyranovi. Vizuálně je to samozřejmě patřičně našláplé a dost často se to tváří jako válečný film s kulisami zničené Jugoslávie, ale tak proč ne. Stejně se tam nic moc neděje a ty dvě skvělé scény (olej, zvuk kapek v kanále) si užijete v kině suprově.

Bravurně vykreslená atmosféra New Yorku 70. let se všemi těmi afry, mrkváčemi a hulením, avšak scénáristicky krajně nepovedený film, kde se něco děje doslova až posledních 10 minut. Zbytek je jen barová taškařice s dlouhými záběry bez střihů, kdy kamera atypicky poletuje po hospodě a snaží se autenticky zobrazit tehdejší svět. Scorseseho rozjezd, De Nirova totální dominance.

Slunce seno a pár facek - tedy to, co u nás svým naturelem s odstupem času představuje to nejhloupější a nejabsurdnější, tak přesně tohle je The Other Woman, akorát za velkou louží. A samozřejmě o dvě třídy více nablýskané a svým pojetím o světelný rok vpředu. Ve finále je to ale stejně tupá hovadina a ztracený čas. Nejvíc zamrzí, že to točil jinak brilantní a citlivy režisér emocionálních fláků typu The Notebook, nebo My Sisters Keeper.