Růžoví plameňáci

Hodně jsem se bavil, do doby než došlo na týrání zvířat. Film jsem okamžitě přerušil a obratem se ho zbavil. Že padne i takové tabu, jsem opravdu nečekal. Teď vím, že nejsem dost otrlý pro tento snímek. A stydím se. Ne za svůj soucit, ale za domýšlivost, se kterou jsem tento film vyhledal. On to vlastně není film, nýbrž odpad. A Waters není umělec, ale zločinec. 0% (15.12.2011)

(1001) To byla tedy nuda. A hlavně laciná nuda. Kdo přišel na to, že k zábavě stačí vzít chlapa, říct o něm, že je žena, nechat ho sem tam něco sežrat nebo vykouřit? No a pár dalších věcí teda, abych nežrala. Stejně je to ale dobrý leda tak na infarkty pro nepřipravené, ale na legraci pro zvrácené ne. Nicméně jak jsem tak poslouchala ten soundtrack, tak mi to připadalo jako nějakej špatnej Tarantino, respektive je jasný, na co se Kentán v tý videopůjčovně koukal, když byl mladej a nezkaženej. (12.12.2009)

John Waters' Pink Flamingos, an excercise in bad taste! Jedinečný film. Tlustý, nevkusně vyparáděný stvoření jménem Divine se svojí rodinkou mají mozek plný nechutností a prasáren, až si Divine vyslouží titul místních novin - 'nejhnusnější žijící osoba'. To ale zprudí jiné lokální hnusáky, manžele Connie a Raymonda Marblovi. Ty si něco takového rozhodně nenechají líbit a tím že jí pošlou hovno k narozeninám, vyhlásí Divine regulerní válku. To ale fakt nedomysleli... John Waters vytvořil nadčasově hnusnou komedii, s kupou nechutných scén a charakterů. Tak schválně, kdy jste naposled ve filmu viděli jak matka kouří synovi ptáka, nebo jak někdo znásilňuje holku a přitom na ní šuká kuřata? Chce to prostě velký nadhled a budete si připadat jako v ráji:D (08.01.2008)

Pink Flamingos jsou slavní hlavně jako brutálně exploitační jízda šokujících zvráceností. To je nepochybně pravda, ale často se zapomíná na to, že pod rouškou tohoto béčkovýho trashe se skrývá emanipační manifest americkýho hnutí za LGBT práva a naprosto unikátní zeitgeist 70. let. Pink Flamingos jsou esencí rebelství proti morálním autoritám a ultimátní vztyčenej prostředník všem společenským konvencím. A jako takoví jsou (bohužel) stejně aktuální dneska jako byli před 50 lety. Protože takhle nějak si samozvaní strážci tzv. tradičních hodnot dodneška představují, že vypadá svět LGBT+ lidí. A Waters si ty jejich strachy přivlastnil, vzal do extrému, a tím je odzbrojil a rozcupoval na cucky. Všem tradičním hodnotám se Waters vysmívá a staví je na hlavu povýšením oplzlosti na nejvyšší ctnost a zdroj společenského uznání. A v ikonické Babs Johnson dal Waters LGBT komunitě unikátní nasranou superhrdinku, která ztělesňuje duch Stonewallu. Stejně jako queer lidi se už nechtějí dál skrývat, nechat se šikanovat a ponižovat, stejně jako rok po Stonewallu poprvé šli hrdě do ulic, drželi se za ruce a líbali na veřejnosti, jde Divine se svojí tzv. zvráceností hrdě do světa, naprosto od nikoho si nenechá srát na hlavu a s každým, kdo jí zkříží cestu, udělá doslova rychlej proces. Žerte hovna!, řve Divine do médií svoje politické přesvědčení a všichni marginalizovaní můžou řvát s ním. A zatímco puritánům praskají všechny cévky, já u toho i u desáté projekce slzím smíchy. (31.10.2022)

„Obrazová demonstrace špatného vkusu.“ I tak lze na skandální Růžové plameňáky režiséra Johna Waterse jednou větou nahlížet. Film byl natočen se skutečnými lidmi, kteří na plátně předvádějí skutečné věci. Přesně v tom tkví přitažlivost Růžových plameňáků pro ty, kteří je považují za přitažlivé. Skoro jakoby tahle vlastnost zajišťovala filmu jistý druh vykoupení. Pokud by byly všechny ty nechutnosti pouze simulované, šlo by tím spíše o zvrácenou dekadenci. Avšak tím, že jde o reálné lidi a nikoliv herce, získává film zvláštní nádech ujetého dokumentu. Člověk v sobě úplně cítí nutkavé pokušení film chválit (byť neochotně), jen proto, aby okolí dokázal jak moc má silný žaludek. Já tomuto pokušení klidně odolám, což ovšem neznamená, že bych Růžovým plameňákům nepřál jejich zasloužené místo ve světě kinematografie. Máme tu soupeření dvou klanů o titul „Nejzvrhlejších lidí na světě“. Na jedné straně šílený transvestita Barbs, jeho duševně chorá matka v dětské postýlce, její syn, co do sexu s ženami zapojuje i drůbež a matčin milenec, který synka rád pozoruje při sexu s ženami a slepicemi. Na druhé straně stojí manželé Marbleovi, kteří unášejí mladé hippies dívky, ty pak spoutají v temné kobce a jejich věrný komorník je následně oplodní. Proč? Aby manželé mohly narozené děti prodávat lesbickým párům a získanými penězi podporovat pornoprůmysl a distribuci heroinu. Všechny detaily nám film samozřejmě ukazuje a ano, když jedna postava začne pojídat psí lejno, můžeme si být jisti, že jde o lejno skutečné. Růžový plameňáci útočí na tu část naší psychiky, v níž se stále skrývá duše praštěného teenagera, který se v pondělí ráno ve škole musí pochlubit svým kamarádům, co že to o víkendu zase viděl za zvrácenost. Film se nedá hodnotit běžnými měřítky kvality. Jediné, co můžete udělat je vzít film jako holý „fakt“ a s tímto „faktem“ naložit po svém. (19.03.2023)