Jan Žižka

Už ne tak dobré jako první díl trilogie, avšak pořád se jedná o český filmový nadprůměr. Neustále žasnu na tím, jak si Vávra dokázal hezky uspořádat davové scény, které vypadají reálně a přesvědčivě. Byl to mistr práce s komparzem. Dobové kostýmy jsou také výtečné. Pokud se zaměřím na herecké provedení, musím zde vyzvednout Karla Högera v roli krále Václava IV., stejně tak se mi líbil Ladislav Pešek v roli královského šaška, který zde měl takové své tajemné kouzlo, jakoby se šaškovský humor střetával s posmutnělou tváří a hrůzou v očích. Rovněž i Vlasta Matulová se zhostila role královny Žofie s grácií a elegancí. Naopak Zdeněk Štěpánek se lépe hodil na Jana Husa (kterého ztvárnil v prvním díle trilogie), s rolí Jana Žižky jakoby se neshodl. (22.01.2012)

Velkolepé pokračování smělého činu je naznačeno přímý přechodem od kostnické hranice ke dvoru Václava IV. "Čeledín" (dobový staročeský výraz pro dvořana), stárnoucí zproletarizovaný zeman, nachází v Husově při také smysl svého vlastního života. Kritická chvíle národa zase svého muže. Dvojlomný ráz husitské doby - expanze myšlenky a paralelní chudnutí a mravní chátrání země - byl cenou, kterou jsme platili za to, že po tu dobu u nás vznikaly světové dějiny. Za vyhrocenými výroky obou stran je možné hledat a nacházet vůli po kompromisu, který nakonec vyzněl na konci XV. století vítězně pro evangelickou většinu národa. Štěpánkův herecký projev, skvěle natočené bitevní scény a zejména jasné odlišení střízlivosti od blouznivosti a neodpovědnosti nejlépe prokazují vlastně protirežimní ráz režimu stále se hlásícímu k neudržitelnému sloganu "komunisté - dědici pokrokových tradic". (26.08.2007)

Na dobu vzniku je to povedený historický film v čele s nezapomenutelným Žižkou Zdeňka Štěpánka. Bez dějepisných nepřesností a politického agitátorství , by tento film nespatřil světlo světa. Proto by se měly za a) přehlížet a nebo za b) nikdy více na film nekoukat. Sama za sebe volím variantu a) (21.05.2014)

Ne tak dějově sevřený, ne tak silný a především ne tak burcující je druhý díl husitské trilogie. Sled událostí se rozbíhal jen pozvolna a přiznám se, že jsem se občas ve vyprávění ztrácel. Snaha scénáře postihnout hnutí v celé jeho šíři je nejen marná, ale i neúčelná. O historické něvěrohodnosti nemluvě. Dobrý dojem ve mě zanechaly jen jednotlivé scény, především závěrečná bitva a konkrétně útok těžké jízdy. Něco takového se už dnes vidí jen v CGI. Choreografie soubojů je ovšem prachmizerná. V téhle disciplíně by Vávra prohrál s téměř libovolným filmem žánru meče a sandálů. (21.04.2020)

Otakar Vávra byl génius na davové scény. To jak je dokázal režijně ukočírovat a přitom akční sekvence do nejmenších podrobností vypilovat snad i překročilo danou dobu. Bohužel, natáčel tak za komunistického režimu a ten mu do toho zřejmě velice kecal. Pobožná stránka dané doby je maximálně upozaděna. Postavy jsou buď dobré nebo špatné, nic mezi tím. A to ještě v tom smyslu, že dobří jsou sedláci, plebs, ale dobrých šlechticů aby člověk pohledal. Idea husitů je zde brána jako maximální dobro, vše ostatní jako zlo. Toto mě velice mrzí a jednu hvězdu za to strhnout musím. I tak chápu, že Jan Žižka z roku 1955 patří ke zlatému fondu naší kinematografie. A bojím se jakékoli jiné moderní předělávky, protože jednoduše tak epické to může být jen stěží. A zrovna epičnost si husitská látka zaslouží. 75% (27.06.2018)