Želary

Taky jste cítili tu neodolatelnou a podmanivou chuť prostého života? Také jste měli radost z nové podlahy, na které chlapi celý den makali? Cítili jste ten chlad, když pršelo? A obavy, když se Haňula vracela kolem vypáleného domu? Já ano. Drsný, ale klidný a svým způsobem krásný život. Tenhle film se povedl a mám dojem, že takovou poetiku umíme vykouzlit jen my, národ, který zradila půlka Evropy a který umí na pozadí 2. světové války vyprávět malé velké příběhy. Ano, jen ten konec mohl dopadnout jinak... (19.04.2006)

Vychvalované dílo Hřebejkova týmu očekáváním, která vyvolalo, odolalo vcelku důsledně. Relativně velký počet jalově zpracovaných scén ruší původní velkorysý půdorys a dává mu rozporuplné vyznění. Hodně zachraňují výkony protagonistů v hlavních rolích, v některých obrazech je však jejich úloha zvláště nevděčná. ŽELARY ovšem i tak zůstávají velkým činem, jehož tíhu nesou převážně její protagonisté - právě tak Donutil jako Aňa Geislerová či György Cserhalmi. Místy je možné dovědět se řadu podstatných věcí-detailů ze všedního dne konspirace s vědomím, že takto přežily stovky a tisíce mužů a žen. Anebo zahynuly. Scény z vesnického života a kontrast životních stylů českého města a slovenského venkova jsou asi nejpůsobivějšími částmi ŽELAR. V kontextu devadesátých let - navzdory popsaným výhradám - jde o dílo nadprůměrné s dosti důvodnou nadějí na nadčasovou kvalitu. (03.01.2008)

Nádherný pohnutý příběh pod rouškou velkého středoevropského filmu, čímž nemám na mysli jen onu středoevropskou koprodukci, ale fakt, jak propojený byl tehdy prostor bývalé habsburské monarchie a o co více se ještě slil pod nárazy vln událostí druhé světové války... Už ve fázi literární předlohy zdůrazněn antiválečný rozměr - válka je cosi destruktivního, ničivého, voják, lhostejno zda okupant či osvoboditel, přináší do vesnice jen zmar a do běžného života horalů nepatří, je cizorodým, destruktivním prvkem... Dualita dvou naprosto cizorodých světů, západu a východu, českého města a zapadlé východní horské vesnice, světů dvou odlišných životních stylů, nekompatibilních životních hodnot, je propojena útěkem hlavní postavy - utajeného vypravěče příběhu - od poněkud lehkovážně pojímané hry na konspirační odboj ke skutečně hlubokému poznání jiného civilizačního rámce, od pohodlného života městské smetánky k boji o přežití. Zprvu závratná kulturní propast mezi Jozou a Eliškou/Hanulí, mezi městem a vesnicí, se postupem událostí a vlivem nutnosti pomalu zaváží a mezi zprvu tak nesourodými lidmi vzniká pouto, jehož prohlubování a upevňování je jednou z nejpoetičtějších částí vyprávění. Baladické ladění je další nesporně cennou devizou knihy/filmu a režiséru Trojanovi se celkem šťastně podařilo přenést onen rozměr i do své filmové adaptace baladickych povídek Květy Legátové. Tragické vyústění je tedy očekávanou součástí pohnutého příběhu... Rušivým elementem je pouze fakt, že film je výrazně epický, přičemž ostatní složky jsou spíše upozaděny, při každé další projekci tedy divák znalý vývoje příběhu trochu ztrácí na intezitě diváckého prožitku oproti prvotnímu setkání s touto látkou... (08.05.2014)

Jeden z mála filmů natočených po roce 2000, který si zaslouží pozornost. Není úplně dokonalý, ale je jeden z nejlepších. Režisér tam nasázel osvědčené herce, ale ani se mu moc nedivím, když Aňa prostě umí hrát. Film má na české poměry poměrně štědrou výpravu a rozhdoně se nejedná jen o prázdné a efektní kulisy. Obstojná je i hudba od Ostrouchova. Jako mínus beru absenci nějaké te pointy. Spousta epizodních scén je ve filmu naprosto zbytečná a odvracejí pozornost od hlavní dějové linie. Jako zajímavý nápad beru také účinkování Ivy Bittové. (03.05.2007)

Věděl jsem, že se jedná o jeden z nejoceňovanějších filmů poslední doby, přesto jsem od něj nic velkého neočekával. Čekal jsem myšlenkově náročné ubíjející drama o mezilidských vztazích. Které se v podstatě koná, ale stravitelnou a přitažlivou formou, i pro mne - adolescenta. Elitní obsazení nejen českých herců, nádherné exteriéry a silný příběh ze silného historického období... 90% (25.10.2009)