Vysoké opätky

Film hýřící barevností, pestrostí, „slunnými,“ jasnými a vzrušujícími barvami, s dominující převahou červeně a rudě kolorovaného „pozlátka“ (od kulis, přes auta, šaty, líčení, módní doplňky, šperky…) evokující smyslnost, vášeň, dráždivost, horkou španělskou krev, ale i životní sílu. Hlavní hrdinky (matka s dcerou) se vyznačují úspěšným profesním zázemím, obě jsou představitelkami „vyšší“ společenské vrstvy a patří mezi tzv. hvězdy mediálního nebe. Jsou atraktivní, elegantně živelné, mají rády luxusní životní styl. Obě se však nacházejí v jisté citové rezervovanosti jedna k druhé. Ovšem, až vražda sukničkářského manžela dcery a bývalého milence matky, mezi nimi vytvoří, leč na krátkou dobu, nesmazatelné pouto. Klíčovou roli v jejich životě sehrává také „muž několika tváří a jmen.“ Metaforickým podobenstvím rovněž i ony vysoké podpatky zlehounka klapají a otevírají bránu k vzájemné komunikaci, citovému ulpění a pochopení matky s dcerou. (09.06.2013)

Musím říct, že převládá spíše zklamání. Pedra považuju za vynikajícho hráče s emocemi a právě tady se ty emoce moc rozmělńovali mezi všechny zůčastněné a flákali to hlavní, vztah matky a dcery. Za trestuhodné pobvažuji například skok kdy milenec matky se proměňuje v manžela dcery, možná tohle by vydalo na celý film, možná. Ke konci film sice nabere obrátky (nemocnice), ale dojmu, že jsem tentokrát nedostal tak velkou pyrenejskou porcí emocí jakou mistr Pedro uměl navařit v jiných filmech už jsem se prostě nezbavil. Záležitosti jako herecký výkony, hudba, kamera jsou na vysoké úrovni, takže času stravenýho u filmu rozhodně nelituju, ale... . (15.05.2012)

Oproti pozdějším Almodóvarovým filmům je příběh více vykalkulovaný a místy až překvapivě předvídatelný. Tragikomické scény však měly u mistra šmrnc vždycky, stejně jako pečlivé vedení herců. Marisa Paredes mě opět utvrdila v tom, proč ji považuji za královnu španělského herectví, Miguel Bosé ve své šílené trojroli nemá chybu a Victoria Abril se pro roli křehké Rebecy snad narodila. Mimochodem milostná scéna posledně jmenovaných je asi ta nejoriginálnější,co jsem zatím viděl. A Sakamotovu rytmickou hudbu si budu pobrukávat ještě dlouho. (27.03.2011)

Film na pokraji nervového zhroucení. Vysoké podpatky nikdy nemají daleko k tomu, aby se zlomily v Almodóvarovu sebe-parodii, pro kterou je samotný akt recyklování dřívějších motivů důležitější než vyprávění. Nebýt silného ústředního tématu, kterým je rozporuplný vztah matky a dcery, hledajících k sobě po letech odloučení cestu (podobně jako se mladí Španělé snažili pochopit svou vlast po Francově smrti), film nic nedrží pohromadě. Je příliš očividné, že zápletka vznikla poslepováním námětů slavných „ženských“ filmů (Stella Dallas, Mildred Pierce, Vše o Evě). Snaha vzdát hold co nejvíce starým mistrům vede k tomu, že cca každých dvacet minut dochází k překvapivému dějovému zvratu a lehkému pozměnění žánru (včetně krátké muzikálové vsuvky), z nichž žádný není tak docela „čistý“ (groteskní policejní vyšetřování). Film nám sice nedává šanci, abychom se začali nudit, ale vinou svého překotného střídání nálad se nikdy nedostane víc do hloubky a pořádně nepředstaví hrdinky. Neustálé poukazování na vykonstruovanost narativu není – jako ve Spoutej mě! nebo v Rozervaných objetích – odůvodněné prostředím, v němž se příběh odehrává (nanejvýš skutečností, že se minimálně dvě postavy živí hraním), a překáží v soucítění s protagonistkami, které vyjma pár autenticky působících scén (dialog v kostele) slouží jenom jako neživotné stavební prvky. Přes kontraproduktivní antiiluzivnost (slovní spojení na zabití, uznávám) se mi líbilo, jak Almodóvar pokračuje ve svém queer tažení proti žánrovým klišé. Nečitelní jsou zde muži, kteří mohou mít mnoho tváří, ale pořád touží po tomtéž, a kteří v záběrech s přísně symetrickou kompozicí (ženy) oddělují, namísto toho, aby spojovali. V souladu s výraznou výtvarnou stylizací elegantně odívané dámy neplní úlohy pouhých dekorativních objektů, ale svého křehkého vzezření naopak sebevědomě využívají (počínaje flashbackem z dětství, který měl pravděpodobně odkazovat ke Starému domu uprostřed Madridu). Z konvenčního rodinného modelu byla vyloučena postava otce a ani štěstí žen neodvisí od jejich vztahu k mužům (v ženské rovině by se dala interpretovat také erotická scéna Rebeky s mužem, který ještě před chvíli ztvárňoval její matku). Vykonstruovaná zápletka nakonec paradoxně slouží k tomu, aby byly jiné, genderové konstrukty bourány. Stejně ambivalentní jako tato skutečnost je můj postoj k celým Vysokým podpatkům, filmu postmodernímu v dobrém i zlém. 75% (19.05.2019)

Byly zářivé šaty herců nové, nebo snad byly vyprány v Perwollu? Ne, ty musely být nové! Z těch výrazných barev, hlavně ze zářivě červené, mi až přecházel zrak. Po vizuální stránce to byla opravdu pastva pro oči, po obsahové stránce bylo zajímavé sledovat, jak se Almodóvar popere s předlohou dějově připomínající telenovelu, zvládl to opravdu bravurně. Zajímavý film, ale bohužel na 5* mu malinko něco chybělo a k závěru, kdy už jsme znali pravdu, tam chyběl poněkud rychlejší spád. (15.05.2012)