Konec srpna v hotelu Ozon

Ještě za socializmu jsem to shlédl jako doplňkové filmové představení na divadelním festivalu v Hronově. Tehdy se mi to líbilo maličko víc. Neuvědomoval jsem si určitou naivitu, fascinovala mě vize postapokalyptického světa s bloudící skupinou mladých žen hledajících muže. Onu sílu však dílo dodnes má. Snad první československé sci-fi. ■ Začátek s uvedením do děje a historie pomocí letokruhů, je geniální. (06.04.2012)

Vezmete pár korun, šikovného kameramana a scěnář od nadaného scenáristy, to vše přesunete na plac a nic se nestane. Pokud ovšem nejste Jan Schmidt. Pak totiž s touhle výbavou dokážete stvořit jedno z nejbezvýchodnějších a nejtíživějších postap kinematografie. Ani záblesk naděje, možná jen ta banda doufá, že třeba jednou zase za patnáct let potká živého člověka. I ten srpen působí bezútěšně, zimavě a depresivně. A na všem ulpívá jinovatka setřená ze srdcí dívek. Černobîlá kamera se rozněžňuje nad brutálně kuchanou krávou a společně se starou dostáváme horečku z nadšení z živáčka, o němž však víme, že situaci nijak nepomůže. Zbývà sbalit si gramofon a vydat se na další loudavě smutnou cestu. (11.10.2019)

Pavla Juráčka si cením za dva vynikající filmy: Případ pro začínajícího kata a za Postavu k podpírání. Díky tomu byl pro mě Konec srpna v hotelu Ozon nepochopitelným počinem (Juráček je autorem námětu a scénáře). Marně jsem hledala, čeho se ve filmu chytit. Po 40 minutách sledování jsem pochopila, že když se film nerozjel doteď, nerozjede se už vůbec. Film byl pro mě nepřesvědčivý, bez atmosféry (svět po atomové válce si představuju opravdu jinak). Ona nepřesvědčivost pramení i z toho, že charaktery postav působily příliš ploše a nepropracovaně. Herecké výkony byly velice chabé (vyjma postavy pana Herolda) – vše působilo tak kostrbatě, prvoplánově. Snímku chyběla větší dynamika a gradace. A tak jediné, nad čím jsem po skončení filmu přemýšlela, bylo, zda zvířata, která byla ve filmu zabita, to schytala doopravdy – spolky na ochranu zvířat asi tehdy ještě v socialistickém Československu negungovaly, že? (12.03.2011)

Tento film byl pro mne velkým překvapením. Vůbec jsem o něm nevěděl. Jako milovník žánru postapo si myslím, že jsem už toho většinu viděl. Vůbec mne nenapadlo, že naši točili v šedesátých také tento žánr. Ale chápu to, tehdá se chrastilo atomovkama a vodíkovými pumami velmi výrazně a jaderný konflikt byl na spadnutí. První polovina filmu je opravdu hůře stravitelná. Sledujeme starší ženu ,,Starou'', která vede osm mladých děvčat opuštěnou krajinou, zničenou před patnácti lety jadernou válkou. Nečekejte žádnou skleněnou pláň, krajina je normálně zarostlá, jen bez zvěře a lidí s opuštěnými domy a pozůstatky osídlení. Děvčata se přes svoji mladost a domnělou křehkost chovají nesmírně krutě nejen k sobě, ale ke všemu živému co potkají. Jsem otrlý, ale film je opravdu plný syrového násilí. Na svoji dobu to tedy muselo být něco! Stará a děvčata prohledávají opuštěné domy a zatímco děvčata prostě jsou, Stará jim hledá muže. Chce zase obnovit civilizaci. Poslední muž, kterého viděli totiž zemřel před mnoha lety. Skupinka nakonec na muže narazí, je to však stařík pasoucí krávu.... Film je drsný, drsný asi jako svět, který nastane po něčem takovém. Trochu se divím, že Staré šlo o zachování rodu, ale nenaučila už dívky mravům. A to i když vezmu v potaz, že nový svět musel být neskutečně drsný a zlý. Trochu škoda, že holky jsou oblečeny jako by byly na čundru, jejich šatstvo mohlo nést větší stupeň opotřebení... Každopádně tohle je rozhodně zajímavý film, který však nebude pro každého. Za mne je za 4 konzervy. * * * * (13.10.2015)

Kolik bylo v Česku natočeno postapokalyptických filmů? Myslím, že i pouhé prsty na rukou mi na tento počet budou stačit... a Jan Schmidt dokazuje, jaká to je velká škoda. Jeho pohled na svět po atomové katastrofě nevysvětluje, co se stalo, proč a kdo za to může, jen ukazuje důsledky světa, který má k civilizaci hodně daleko. Atmosféra je skvěle budována na zničeném světě, v kterém nezůstalo nic, co by připomínalo zašlou slávu světových civilizací, kteří svou touhou zničili sami sebe a minimum dialogů diváka nechává slyšet to kruté a nekonečné ticho nebo jen vítr. Dopad jednání je však zničující nejen z hlediska radiace a všeho okolo, ale také budoucích obyvatel světa, kteří se stali (nebo jimi vždycky byli?) zvířaty. Minimalistické, kruté a střízlivé zároveň. K tomu ještě správně odhadnutá délka, která nezačne nudit a všechno, co chtěl autor říci odvypráví. (05.05.2009)