Polnočný kovboj

Schlesinger zobrazuje New York jako postupně se rozkládající mršinu. Hnusná, hnijící, zapáchající, přesto kdesi hluboko v nitru lidsky hřejivá. Anebo to jsou jenom červi rozežírající ji zevnitř? Film stále stejně sugestivní jako před osmatřiceti lety. Bordel, špína, boj o přežití, boj o to, zůstat člověkem. Změnilo se vůbec něco od středověku nebo jsou lidé v jádru stále stejně zkažení, vedou stejně zhýralý život? Jsem skeptik, z viděného na mě padá splín, ale stále mám na paměti větu „šťastní lidé problémy řeší, nešťastní na ně myslí“. Ten film má pořád co říct a zatím žádný jiný to nedokázal říct se stejnou naléhavostí. Nikdy mě nepřestane fascinovat odvaha Dustina Hoffmana, jenž po Absolventovi jako miláček statisíců fanynek přijal roli člověka, kterého byste se na ulici štítili jen překročit. Jet na Floridu, vidět palmy. Když klesnete tak nízko, ke štěstí vám stačí tak málo. 90% Zajímavé komentáře: Radko, Triple H (17.06.2008)

Naivita a upřímnost bolí. Diváka i Joea. A stejně tak někdy bolí odejít z důvěrně známého místa někam, kde má být všechno lepší a nakonec není lepší nic. Na špatných místech vás zkrátka poctivost a důvěřivost zničí. Ale celý tenhle můj výklad by byl jenom zjednodušeným poselstvím příběhu, kdyby se v něm neobjevoval Hoffmanův Rico. S ním totiž do kovbojova tažení přišla kousavost vzbuzující absolutní melancholii. Probuzení tehdejší generace, varování pro současnou. (30.11.2007)

Už dlouho jsem neviděla tak výbornej nezávislej filmeček. Dustin Hoffman a Jon Voight jsou oba ve svých rolích naprosto skvělí a celý film výjimečně věrně zachycuje dobu střízlivění ze zlatých šedesátých (hippies, drogy, sex...). Mimochodem ta psychedelická scéna z nočního drogového podniku vypadá jako by ji Schlesinger sám natočil pod vlivem nějaké omamné látky a je prostě dokonalá, konečně mám opravdový sugestivní zážitek, jak to vypadá po požití drogy. (26.03.2005)

Když se vracím ke starým filmovým hitům, v nejednom případě musím konstatovat, že ten film buď zestárl, nebo jsem zestárl já a už ho vnímám úplně jinak, takže musím nevyhnutelně jít s nějakou tou hvězdičkou dolů. Nostalgie dokáže průměrné dílko vybarvit těmi nejzářivějšími barvami. Tady ale můžu s klidným svědomím prohlásit, že jde o nadčasový film s mimořádnou emoční působivostí. Příběh dvou životních outsiderů, snílků, ztroskotanců a mužů žijících na periferii velkoměsta a prosperity, je vylíčený bez laciného sentimentu a přitom s maximálním efektem. Výborně obsazené, výborně zahrané a jako perlička na dortu ozdobené výborným hudebním motivem. Písničku Everybody is talking at me si vybavím kdykoliv mám chuť se naladit na tu správnou vlnu romantiky a nostalgie. Půlnoční kovboj je film o netypickém a nepravděpodobném přátelství dvou mužů, které svedla dohromady nouze. Konec 60. a 70. léta patřily k americké kinematografii k éře hledačství, vzpoury proti zavedeným postupům a hodnotám a sociálně kritickému postoji k establishmentu. Dustin Hoffman je pro většinu filmových diváků navždycky spojený s postavou Rainmana, ale já si na prvním místě vybavím jeho nešťastného podvodníčka z tohohle snímku. Celkový dojem: 95 %. (08.09.2011)

„Polnočný kovboj” má síce v úvodných titulkoch uvedeného Dustina Hoffmana na prvom mieste, ale v podstate sa to celé väčšinou točí len o nováčikovi Jonovi Voightovi, ako Joeovi Buckovi z Texasu, ktorý skúsil preraziť v Novom Yorku, kedy stretáva pravé opozitum "Benjamina Braddocka" . Totižto, Enrico Salvatore "Ratso" Rizzo, s ním nemá absolútne nič spoločného. Dustin sa presne pred dvomi rokmi zaskvel v debutovom Absolventovi, aby tentokrát stelesnil totálneho stroskotanca, čo len vypovedá o jeho chameleónskom, hereckom talente, akým určite oplýval i kolega so slovenskými koreňmi, pretože Voightov dedko z otcovej strany, sa volal Juraj Vojtka, ktorý sa narodil v Košiciach, pričom aj samotný Hoffman má ukrajinsko-židovských predkov, čiže už podľa toho prechovávam k obidvom hercom veľké sympatie. Dosť bolo všelijakých zaujímavostí, teraz radšej prejdem k oscarovému filmu z roku 1969, ktorý spadá do obdobia „Nového Hollywoodu” . Najlepším snímkom roku bol zvolený ten, ktorý od americkej ratingovej komisie MPAA dostal najtvrdší divácky rating X, čím sa mohol tiež pochváliť i taký Mechanický pomaranč z roku 1971, ktorý je na rozdiel od citovaného filmu - oveľa viacej nevyspytateľnejším a kontroverznejším, než na prvý pohľad vôbec vyzerá. V súčasnosti by sa nejednalo o nič šokujúceho, keďže dnešne publikum je nielen čoraz primitívnejšie, ale najmä si už stihlo poriadne zvyknúť trebárs i na "Johnov Wickov" , kde sa dokonca násilie ešte aj oslavuje, čo je už obzvlášť zvrátená skutočnosť. Metropola New York City v podaní anglického režiséra Johna Schlesingera, má strašne svetelné roky ďaleko od tých uhľadených a učesaných vízií Woodyho Allena (Manhattan), najskôr sa to blíži k depresívnym réžiám Sidneyho Lumeta, napríklad zo Serpica. Bol som taktiež neuveriteľne nadšený zo strihovej montáže Hugha A. Robertsona, ktorý ako tak pozerám, bol naozaj iba príležitostným strihačom, čo považujem za premárnený potenciál z jeho strany. Strih je až chirurgicky presným, predovšetkým vo flashbackoch, má mimoriadne dynamické zovretie. Zvyčajne funguje na výbornú počas celého trvania kinematografického počinu. Ústredná titulná pieseň Everybody's Talkin' od Harryho Nilssona, predstavuje protagonistu plného ideálov a optimizmu, a či mu elán vydrží aj naďalej, visí vo hviezdach ? Na svoju dobu sa jedná o odvážny počin, ktorý ani po 50. rokoch od premiéry, nestratil nič zo scenáristického kúzla Walda Salta. (08.04.2021)