Šmírák

Z dílny Michaela Powella jsem viděl dva starší melodramaticky laděné filmy, které natáčel ještě ve dvojici s Emericem Pressburgerem... a je docela zajímavé sledovat stejný rukopis plný „barvičkové“ stylizace s promyšlenými kompozicemi a barevnou aranží všech kostýmů, rekvizit i celé mizascény, vložený zde netradičně do horroru o úchylném vraždícím voyeurovi. Navozuje to docela znepokojivý dojem líbivé stylizace a rovněž fascinace nad klasickými filmovými kotouči, kamerami, promítačkami, barevnými světly atd. v kontrastu k úchylné posedlosti a páchanými vraždami. Dnes mi připadá až překvapivé, jaký skandál s odsouzením a zdrcujícími následky pro režiséra znamenal film, který se přes své kontroverzní téma radikálně vyhýbá snímání vražd, mrtvol i krve, zatímco Hitchcockovi po natočení Psycha s daleko explicitnějšími scénami ve stejném roce sláva spíše vzrostla... nicméně ono pojetí z pohledu ústředního antihrdiny, kterému jde také především o zachycení a vnímání okamžiku hrůzy, tu rafinovaně kráčí s úspěšným psychologickým účinkem na diváka a jevilo se mi originální. Mezi řadou napínavých scén se dočkáváme i mrazivého rozuzlování „přenosné“ rodinné úchylky a Powellovi se v mém případě povedlo, co ve spojení s cinefilním rámcem kolem profesionální i amatérské filmařské tvorby dosáhnout chtěl – zvláštní zneklidňující stav mísící odpor, fascinaci a nakonec i lítost. „Německy chladný“ Karlheinz Böhm do titulní postavy svým ztvárněním přesně padl a vedle prvku filmařiny na mě zapůsobilo i využití zvukových nahrávek i světelných efektů v závěru... za mě tedy velmi zdařilý civilní, umělecký horror s jasným otiskem „zlatých šedesátých“. [85%] (28.04.2024)

V době, kdy část společnosti šmíruje druhou a pak to sdílí na netu, asi tenhle snímek šokovat nebude. Pravda, přidanou hodnotou je zabíjení. Je ovšem natočen s řemeslnou precizností a K.Böhm předvádí skvělou hereckou kreaci. Chvílemi jsem viděl K.Kinského. Trochu mi vrtalo hlavou, jak dokázal od boku natočit plnohodnotné záběry, ale to by nakonec vadilo nejméně. Zklamán jsem nebyl, ale nadšen také ne. Psychothriller, který polodokumentární formou (dojde i na FF) přibližuje osud psychopata poznamenaného neradostným dětsvím. Dnes vnímám spíše jako zajímavost a součást světové kinematografie. (29.06.2018)

Když jdete o půlnoci na projekci osmačtyřicet let starého hororu, čekáte všelicos. Peeping Tom má opatrná očekávání nenaplnil, zcela se jim vyhnul. Nebyl tak úchylný, ani tak nudný, nebyl dokonce ani tak strašidelný, byl prostě jiný a to způsobem, jenž se mi zamlouvá. Nelze nesrovnávat s jiným psychothrillerem - Psychem, natočeným v témže roce a s podobně nenormálním hrdinou. Psycho ovšem navenek vystupuje mnohem seriózněji a jakkoliv je v něm morbidní humor také přítomen, převládajícím dojmem byl šok. Počínání filmového ostřiče Marka Lewise není tak děsivé jako počínání až za hrob milujícího synáčka Normana Batese možná i z toho důvodu, že jej žene vpřed stejná touha jako každého cinefila: dívat se. Powell neustále otáčí kameru přímo na diváka, na jeho touhu mít všechno zakonzervované na věčné časy a moci se k tomu kdykoliv vrátit. Což JE znepokojující, ale zároveň zvrhle vtipné svým nadhledem – nedává nám Powell symbolicky najevo, proč se sám stal režisérem? Výborným režisérem, když už jsme u toho – umí si vyhrát i s takovými blbůstkoidními záběry jako „tužky padající na zem“ a povýšit je na něco tuze originálního, co si osobně rád ještě párkrát přehraji (na nějaké kopii získané alternativní cestou). Peeping Tom je ojedinělý počin, k němuž se nejlépe hodí slovo, které osobně nemám moc rád (pro jeho nadužívání v socialistických knihách o filmu), ale žádné vhodnější mne nenapadá – progresivní. Co už jiného, když ne naše smrt, by mělo být hodné zaznamenání? 85% (08.07.2008)

Peeping Tom je někdy nazýván jako "praotec slasheru", ale podle mě je rozhodně víc tzv. stalker thrillerem. Tahle sonda do hlubin vrahovy duše, v níž postupně odhalujeme hlavní příčiny a motivy jeho počinání, sice získala punc kultovnosti, ale velkou měrou se o to zasloužil Martin Scorsese. Právě díky němu tohle zvláštní dílko mohlo být znovu uvedeno v kinech, a to v roce 1979. Rozhodně to není špatný kousek, velkou zásluhu na tom má představitel hlavní role. Jenže hra s divákem, kterého film záměrně staví do role režiséra, mě zcela minula. (30.05.2011)

Nemůžu se ubránit dojmu, že Michael Powell udělal jednu chybu. Obsadil do role Helen naprosto nepřesvědčivou Annu Massey. Zatímco psychopatický výkon Karlheinze Böhma (známý nejvíc asi jako císař Franz Josef ze série "Sissy") je bezchybný a dává svou postavu divákovi doslova sežrat, Anna Massey se tváří jako kdyby vystupovala ve školním představení o Třech prorocích a oslíkovi. V některých bezprostředně na sebe navazujících záběrech je její tvář zcela "nenavazující", jakoby scéna byla vytržená z kontextu (což ovšem být nemá).___ Nebylo to ani moc strašidelné, ale ta skvělá atmosféra spojující filmy téhle doby a produkce tu nechyběla.___Jako chlap se musím též zmínit o půvabné Pamele Green (alias modelce Milly), která se zároveň postarala o jedinou hambatější scénu celého filmu (jen chvilička kdy leží odhalená, přesto neunikne pozornosti).___Kvůli pokažené postavě Hellen je to u mě tentokrát jen čtyřhvězdičkové.____ Pro zájemce přidávám odkaz na pár lechtivějších fotek Pamely. (06.08.2008)