Koniec detstva

Amerických dramat o outsiderství, příběhy z venkova, kde chlapcům umírají matky a ti pak zůstávají s přísným otcem, jsem viděl nejméně dva tucty. Občas vidíme pěkně nasnímanou krajinku, předem čitelné scény, podkreslené drnkáním akustické kytary. Konec dětství začíná úplně stejně. Ovšem narozdíl od ostatních má nepříliš čitelný příběh, který naznačí, kam se bude ubírat, ale nakonec v poslední vteřině uhne z vyšlapené cestičky a občas připraví nečekanou drobnost. Emile Hirsch svým nepřehlédnutelným hereckým výkonem dospívajícího podivína se slepicí ... Konec komentáře. (16.03.2008)

Nerozumiem. Malo ísť o zvýšenie tolerancie k takémuto typu správania? Skôr by sa hodilo vypočutie psychoterapeuta ako pestovať čosi tak nedefinovateľné ako toleranciu (ktorá sa mi spája skôr s ignorantstvom - nechajme sa navzájom na pokoji, nech sme akýkoľvek). Toľko k vyzneniu. K obsahu: že sa chlapec správal odpudivo? Správal. Nechával si srať sliepku na košeľu akoby to bolo v poriadku, strkal si jej hlavu do úst, hral si s prsnými bradavkami navlečený v matkinom župane, a záver? - na zgrcanie. Na rozdiel od kleopatry si myslím, že toto s Kesom veľa spoločné nemá (okrem outsiderstva teenagera). U Loacha bol vzťah chlapca a vtáka symbolom slobody a pocitu šťastia, ktoré sa chlapcovi nedostávali v sociálne slabom prostredí domova ani v škole, tu išlo o ukázanie chlapcovej osamelej frustrácie po smrti milovanej matky. Chýbajúce puto vypĺňal kontaktom s niekým, kto prejavil záujem, či to bola sliepka, sused , partia z auta, prísny a citovo chladný otec, alebo fixáciou na veci (matkine šaty). Vôbec nezdieľam presvečenie Radka99, že veci na svete sú len bolestné a zraňujúce. Masochistické bolestínstvo a rochnenie sa v pocite životného smútku a utrpenia, ktoré bolo typické pre časť starovekých mysliteľov sa zvláštnymi cestami neoliberálnej filozofie vzdávania holdu abiotickým formám správania (sexuálneho, sociopatického) stalo príznačné pre určitú časť "nezávislej umeleckej" tvorby súčasnosti, spätej s nenávisťou k pocitom životného šťastia a radosti. A tak film, ktorý z filmárskeho hľadiska predstavuje čistý priemer, z dejového len lineárne odrozprávaný príbeh, stráca u mňa body zaraďujúce ho k možnému priemeru práve svojím vyznením (nájdenie citov a zblíženie len prostredníctvom utrpenia, snaha o akceptovanie duševne zranených ich ponechaním vlastnému trápeniu sa), nezlučiteľným s mojim pohľadom na svet okolo. (15.10.2008)

Příběh ne úplně obyčejného chlapce, kterému zemřela matka, který prochází težkým obdobím dospívání. Díky svému zvláštnímu chování a ne moc velké oblibě mezi vrstevníky se dostává do těžko vysvětlitelných situací. Pozoruhodný výkon Emila Hirsche filmu dovává zvláštní uvěřitelnost. Podivné přátelství se slepicí je už pouze špička ledovce. "Já nejsem buzna!" (03.09.2008)

Další doklad toho, jak to lidé, co se liší od stáda, mají v životě těžké. Duncan je mimoň, snadný terč pro vrstevníky, nepochopený podivín pro dospělé; přecitlivělý, zmatený chlapec bez matky, s jejíž smrtí se smiřuje prapodivnými způsoby. Jeho blízký vztah k bílému kuřeti je ještě celkem normální, strkat si hlavu zmíněného kuru do úst už však mírně zavání duševní chorobou. Každý, kdo někdy ztratil milovanou osobu vám asi potvrdí, že čichat k jejím šatům je vcelku běžný jev, ale oblékat se do nich (zvláště muž do dámských šatů) je za hranicí zoufalství. Duncanovo hledání sexuální identity mě uvádělo do pocitů studu a trapnosti, scéna ve svatebních šatech byla jen pověstnou poslední kapkou. Pro jednou jsem chápala rozpolcenost a zklamání otce, jeho bezradnost v jednání s podivným potomkem. Asi fakt stárnu...:-) Emile Hirsch podal až příliš přesvědčivý výkon, Duncan byl na můj vkus moc velký magor a jak jsem psala výše, vzbuzoval ve mně spíše rozpaky než lítost. Tím ovšem nechci tvrdit, že by mi jeho vrstevníci byli sympatičtější, to vůbec ne. Tři hvězdy jsou pro tohle drama málo, ovšem emocionálně to na mě bohužel nezapůsobilo tak, jak mělo - jen vím, co jsem měla cítit. A při tolika závažných otázkách a problémech by rozhodně neuškodila o něco delší stopáž. 69% (08.06.2009)

Konec dětství těží hlavně z dechberoucího výkonu Emila Hirsche, jehož Duncan to v životě nemá vůbec jednoduché - snaží se jen najít lidský kontakt či lásku bližního, což se mu však úplně nedaří - proto se upíná na své kuře "Kuře" a ostatní ho mají za podivína. I když má film silný námět a několik povšimnutíhodných scén, tak mi až na posledních a velice hutných deset minut přišel poněkud zvláštně odtažitý - sám nevím, jak by onen pocit popsal. Bylo to dobře zahrané, nicméně mi to z větší části (tedy, až na závěr) přišlo jako průměrné drama otce a syna. (07.10.2020)