Dokonalá búrka

Byl jsem poměrně zklamaný, protože každý kdo to viděl mi to vychvaloval a já se na to hodně těšil. Je to určitě zajímavej a celkem povedenej film, ale tak nějak bez emocí. Konec byl velmi povedenej, ale jinak měl ten film odstup. Herci jsou obyčejní, což zde není na škodu, triky jsou občas dokonalé, občas bijí do očí a tak nejdokonalejší složkou filmu zůstává hudba, která opravdu hřeje u srdce. (27.05.2006)

Žádná bouře není dokonalá, když tak intenzivní či mohutná. Co je na moři či souši dokonalé? I Ježíš říkal - Dokonáno jest, ale až když naplnil údajné písmo svaté. Každý člověk by měl zažít bouři na moři, a v malé lodičce, to si pak zapamatuje do konce svého života, a prospěje mu to více, než vysedávání u televize a sledování filmů o bouřích na moři. (1.10.2010.) (01.10.2010)

Petersen sa vrátil na vodu, no k dokonalosti ešte čosi chýba, no veľa nie! Spočiatku to brzdí pomalý rozjazd, no po polhodinke film naberá na obrátkach a mne teda tuhla krv v žilách s každou blížiacou sa vlnou! No a na koniec nemám slov. Petersen sa vymanil spod klasického hollywoodskeho scenára a ukázal, že vie spracovať aj vážnejší scenár. 80%. (18.05.2006)

Zasazením zcela věrohodných postav do zcela nevěrohodných situací (tsunami, žralok, muž přes palubu, roztržka na lodi…) připomíná Dokonalá bouře aluzi na první a druhou světovou válku, v níž stateční muži z masa a kostí čelili všeobjímající absurditě na válečném poli i mimo něj. Na tomtéž byl postaven rozpor mezi vojenským drilem a zkušeností Vietnamu ve Full Metal Jacket. Základní rétorická figura Kubrickova filmu vyplývala z konfrontace obou částí, kdy reálná vietnamská zkušenost radikálně negovala cíle výcviku; vše bylo jinak. Němec Petersen stejně jako kolega-pobočník Emmerich navazují ve svých reminiscencích německého válečnictví na „triumf vůle“ a „vítězství víry“, tedy pilíře Ameriky, ale jsou mnohem epochálnější než sama Riefenstahlová, dávajíc vzpomenout, co se stane s národem, když zvlčí. Ve svých filmech sesílají na Ameriku epidemie a povodně, revanšujíc se za poválečné reparace. V Petersenovi a Emmerichovi, efektním, spektakulárním, rádoby zděšeným farizeům, vzkypěl nebezpečný výhonek Čtvrté říše, nadcházející po První říši Karla Velikého, Druhé říši Bismarckově a Třetí říši Hitlerově. Samozřejmě, na apokalyptickém myšlení je postavena moc pokleslého křesťanství a Amerika v tomhle zatím jiná být zřejmě ještě nějaký čas nehodlá. Místo toho, aby se takový apokalyptik věnoval hledání možných změn, točí jeden temný příběh za druhým. Maluje čerty na zeď a čeká Armagedon. Fanatizuje davy. Pořád je to ale ta samá apokalyptická posedlost, do níž nás americký zábavní průmysl s pomocí z Evropy improtovaných německých režisérů vrhá, aby nás z ní američtí júesarmy hoši mohli zachránit. Takovému Emmerichovi, i když by potřeboval dramaturga a sebereflexi jako sůl, nikdo nic říct nemůže, protože jeho filmy vyinkasovávají stovky milionů dolarů. Podobně nemohl nikdo nic vytýkat svého času Hitlerovi, jehož nešťastná strategická rozhodnutí nahrávala spojeneckým armádám. Podobně zvlčil Majkl Bay, který svůj nejlepší film, Skálu, natočil pod striktním producentským dohledem, aby po dosažení režisérské svobody promrhal s Transformery deset let života, které mohl investovat do filmové adaptace proslulé gamesy Half-Life (pokud to někomu nedošlo, osud Gordona Freemana je principielně totožný s osudem Stanleyho Goodspeeda); do stejného ranku patří nadstandardní Univerzální voják tehdy začínajícího Emmericha, dnes mesiášského vůdce utrženého z řetězu (sebe)reflexe. Málokdo ví, že kasovní trháky jako Independence day nebo Godzilla vlastní štempl německé filmové školy, přitom byla doba, kdy Západ považoval Němce především za staromódní a pikorestní. Malá a velká vévodství, středověká města, barokní paláce, čarovné hrady na Rýnu a gotické zříceniny, norimberské hračky, drážďanské pastýřky a němečtí profesoři, komická jména jako Ulm, Worms, Polkwitz, tři sta různých druhů klobás, to bylo Německo. (11.09.2010)

V otázce adrenalinu jsem spíše gaučový typ, ale na chlapáckou zábavu se vždycky rád mrknu. V tomto směru Dokonalá bouře překonala má vcelku nízká očekávání, dle kterých mi půl tuctu chlapů na kymácející se lodi nemohlo nabídnout dostatek zábavy. A ono vlastně nepřišlo nic víc než muž přes palubu, žralok na palubě, extrémní sprchování či zoufalé pohledy blízkých na monitor, ale na mne to poměrně fungovalo. Já se zkrátka chci nechat spláchnout nějakou vlnkou o velikosti mrakodrapu a pak se jí chlapsky vysmát do pěnivé čepice, ale ten doják na závěr jsem si fakt nezasloužil. (07.09.2015)