Obřad

Spojte si obrazy ponížení z Večera kejklířů s půdorysem a filozofií Tváře a dostanete hrubý nárys toho, o čem je Obřad. Satyrický obraz umění jako něčeho na hranici pouťové atrkace a skutečné magie, cosi na hranici nadpozemského obřadu a nízkosti lidského těla. Neradostný obraz střetu umělce a státního aparátu jako zarputilá mlata dvou šarlatánských a zakomplexovaných světů. Na Obřadu je velmi sympatická jeho absolutní redukce kulis. Vše se odehrává jakoby v jednom prostoru, interiéry jsou nahrazeny minimem rekvizit a univerzálním plátnem. O to více pozornosti se věnuje hercům, o to více vyniká iluzornost problémů a konstruovaného světa. Trio úspěšných divadelníků na straně jedné, ubohý soudce na straně druhé. Není ke komu pociťovat sympatie. Jen závěrečný rituál budí náznak naděje – lze-li dosáhnout uměním takového efektu, pak dozajista musí nějaký vnitřní smysl a sílu mít. Ale jeho fasáda je plná špíny, nízkosti a opovržlivosti. Bergmanův skepticismus ke světu vlastnímu i světu těch druhých sílil. Televizní formát ho vybudil k naprostému minimalismu, úspornosti a zkratkovitosti. Stále sílí důraz na zvukovou složku, zatímco obraz jakoby se podřizoval skvělému herectví ústředního kvartetu. Asi mám přeci jen raději Bergmana estéta než strohého skeptika... (01.12.2008)

Zvláštní film, který se mi ale nehodnotí snadno. Je rozdělený do devíti scén, z nichž některé zaujmou (především zpověď a závěrečná), jiné mají určitou sílu (výslech ženy) a některé mě nechaly absolutně chladným (bar). Celkově se ale jedná o zajímavé dílo, které celkem funguje, je dobře natočené a i dobře zahrané. Co se ale postav týče, strašně mě vytáčel ten s brýlemi. To je ale jen menší výtka. Spíš mi vadí, že celou dobu člověk čeká, co z toho vlastně vypadne a nakonec se to celé dozví až v poslední scéně. Ona je to vlastně celou dobu kritika kritiků, resp. lidí, co kritizují zde divadelní hry, ale přitom o nich nic neví. V poslední scéně může někomu připadat divné, že se kritik chová úplně jinak než celou dobu, ale ono se ve skutečnosti jedná o jakousi Bergmanovu "pomstu", protože v představení SPOILER se kritik přizná tomu, že divadelním hrám pořádně nerozumí, že ho do téhle práce prostě dostali a on proti tomu moc nenamítal a pak ho svým Obřadem zděsí natolik, že dostane infarkt KONEC SPOILERU. Může to působit přehnaně, ale je z toho jasné, jak to Bergman zamýšlel. A co je lepší - týrat kritika ve filmu, nebo ve skutečnosti? Odpověď je asi všem jasná. Každopádně představení Obřad by samo o sobě (jako třeba krátký film) mohlo být dost zajímavé a vlastně by předběhlo všechny ty černobílé nepříjemné experimentální podivnosti. Vlastně je to předběhlo i tak, dalo by se říct. 4* (21.02.2020)

Přepsáno v únoru 2019. Obřad lze chápat jako Bergmanovo afektované podráždění a provokativní exhibování. Obřad je okamžikem existenciálního vydírání niterným strachem. Obřad je filmovou invektivou, která předkládá k posouzení téma umělecké svobody a jejich hranic přípustného, či dovoleného. Silnou stránkou intimní exploze filmové zpovědi jsou opět důmyslné obrazové kompozice, stísněně naléhavá nálada konfliktního prostředí a otevřené bolesti soukromých běsů všech jedinců. Obřad je nihilistické laškování s cynickou krutostí, dozoruje a tráví vnitřnosti. Obřad je stylovou chutí interpretace pomsty sebevědomé tvůrčí mysli. Přední postavou provokování bigotnosti je Hans Winkelmann (vynikající Gunnar Björnstrand), vedoucí člen divadelní skupiny Les Riens. Názorový střet s puritánským pohoršením přináší uvědomění si neudržitelnosti bizarních vazeb vzájemných vztahů. Jeho běsem je strach z osamělosti a skutečnost nelze obelhávat donekonečna. Dalším členem divadelního souboru je Thea Winkelmann alias Claudia Monteverdi (šarmantní Ingrid Thulin), Hansova manželka. Trauma minulosti se připomíná v záchvatech úzkosti i submisivní odevzdaností. Dráždí smyslností a děsí se samoty. Třetím členem herecké skupiny je Sebastian Fischer (pozoruhodný Anders Ek), Thein milenec. Jeho vnímání je nevyzpytatelné a neodbytný pocit ublíženosti neustále hrozí procezováním cynismů přes skřípající sevřené zuby. Je prchlivým vládcem své existenciální zkušenosti života, urputně brání rozpad a soukromé právo na něj. Protivníkem umělecké svobody je Dr. Abrahamson (velmi dobrý Erik Hell), vyšetřující soudce. Je povýšený ve své jistotě správného uspořádání světa. Kontakt se směsicí strachu a chtíče ho děsí i přitahuje. Brání svůj známý prostor, naráží na svoji vnitřní slabost, třese se strachem z osamělosti, rozkazuje bez kompromisů. Obřad je svéráznou uměleckou pomstou, pouští se do zuřivé obrany svého vlastního niterného světa. Nešetří kultivovaným výsměchem, nebojí se provokovat a dráždit lidskou přirozeností i formami úzkostí. Jedinečně vzepření se existenciálního umění maloměšťáckému pokrytectví! (05.06.2009)

Pro fanoušky Ingmara Bergmana neopominutelný kousek. Příběh, dá-li se to tak nazvat, se odehrává v blíže neurčeném čase, v blíže neurčené evropské zemi, kde skupinka tří herců čelí vyšetřování, resp. cenzorskému řízení, týkajícího se jejich obscénní divadelní hry. Bergman v devíti dějstvích rozehrává psychologické téměř kafkovské drama, které možná nemá úplně dokonalou atmosféru (přece jen jde o film televizní), ale svou odvážností a provokativností leckoho určitě překvapí. Ovšem u Bergmana nic nového...:) (10.11.2007)

Dramatická inscenace o devíti obrazech, rozkrývá a obnažuje trojúhelník protagonistů sporného divadelního představení i jejich normalizačního lustrátora. Zásahem cenzury nakonec zakázaná hra umírá a bere s sebou na onen svět i svého soudce. V šeru zpovědnice, kterou v průběhu výslechů vyšetřovatel navštíví v předtuše smrti, můžete zahlédnout v roli kněze i režiséra Ingmara Bergmana. (21.11.2005)