Memento

Napoprvé tedy "jen" 4*. A co mě osobně mrzelo nejvíc, ani konec (začátek?) mi bohužel nepřišel tak neskonale originální a zajímavý, jak mi všichni slibovali. Minimálně několik málo scén pořád nechápu. A i když jsem si pomalu psala poznámky, pořád mám pocit, že mi napoprvé řada věcí unikla. U Mementa si neodpočinete, pořád musíte být ve střehu, abyste pochopili proč, co, kdy, kde, jak se vlastně stalo. Dlouho pro mě žádný film nebyl takový záhul na mozek. (14.04.2009)

(1001) Memento je tak formálně roztomilé, až se úplně zdráhám dát plný počet hvězdiček. Když jsem přemýšlela, co se mi na filmu líbilo úplně nejvíc, tak jsem dospěla k tomu, že využití Guye Pearce. Nejsem si jistá, jestli jsem ho vůbec viděla někde jinde hrát pořádně, ale tady s ním Nolan čaruje takovým způsobem, až by jeden mohl být ošálen, že se jedná o áčkového herce. A Carrie-Anne je tu tak ďábelská mrcha, až se divím, že ji nevídáme na plátnech častěji. (Ale to zase říkám zpětně, asi je třeba uznat, že na přelomu tisíciletí byla obsazovaná do zajímavých projektů.) "Hele, honím toho chlapa. Prásk, prásk. Ne, on honí mě." - Asi takový ten film je. Nekoukám na něj, on kouká na mě. (17.08.2009)

Tehdy to byla událost a jméno invenčního Christophera Nolana se začalo ve velkém skloňovat. Dnes je uctívaným polobohem, místy si troufnu tvrdit, že nezaslouženě (poměrně špatně pracuje s emocemi a kupříkladu nechápu jeho pořadí mezi kameramany zde na CSFD). Tehdy „odvyprávěl“ příběh muže, který v souvislosti s vraždou manželky přišel o krátkodobou paměť. Mstít se je proto docela ošemetné, pomůžou polaroidové snímky a tvrdá data vytetovaná na vlastním těle. Holt byla to láska jako trám. Postupně se propracováváme zpět do minulosti, tudíž víme, jak to má celé skončit. Ovšem jak to začalo, to už je o obrácené chronologii tohohle netradičního příběhu. Střih, buldočí vytrvalost pomsty, střih, komu důvěřovat, střih. Guy Pearce i Carrie-Anne Moss jsou fajn, nápad také, ale na zadek zase úplně nepadám. Tedy nepadal jsem léta páně 2000, ani o 17 let později. A ani nikdy mezitím. (21.09.2017)

Když se váš život stane point-and-click adventurou a vy se zas a znovu ocitáte na neznámých místech, kde se s pomocí předmětů, které máte u sebe a okolo sebe snažíte zjistit, co dělat… Jediným „úložištěm dat“ je pro Leonarda jeho vlastní tělo (nikoliv mysl), na které si nechává tetovat důležité informace (extenzí jeho těla pak představuje polaroid, kterým si fotí osoby vstupující do jeho života a který tudíž nahrazuje jeho vizuální paměť). Jeho identita se zakládá pouze na tom, co si zapsal a co může být interpretováno v rozporu s původním významem, což je dnes, v době, kdy své životy necháváme řídit chytrými telefony, možná ještě relevantnější téma než na přelomu tisíciletí. Vyjádření nejistoty ve vztahu „self“ k sobě samému i k vnějšímu světu tvoří pouze jednu z inspirativních rovin Nolanovy ambiciózní aktualizace noirových konvencí pro (post)moderní éru (dobře mu k tomu posloužily formálně neotřelé snímky evropské modernistické kinematografie). Cílem režiséra bylo dostat nás do pozice člověka bez krátkodobé paměti. Vyprávěcí hledisko je po celý film fixováno na Leonarda. Vidíme a slyšíme pouze to, co vidí a slyší on. Hrdina si nepamatuje, co se stalo před pár minutami a kvůli nechronologickému vyprávění to nevíme ani my. Celkový obrázek si ovšem můžeme složit snáz než Leonard, neboť známe budoucnost. K následkům událostí postupně přiřazujeme jejich příčiny a dění si v hlavě snažíme uspořádat v chronologickém pořádku, což je o něco náročnější myšlenkový proces, vyžadující uplatnění odlišného schématu než v případě vyprávění běžícího klasicky z bodu A do bodu B. Práci nám na druhou stranu usnadňuje linearita filmu (čímž se Memento liší od Sledování se scénami v přeházeném pořadí). Jednotlivé scény v barevné i černobílé příběhové linii na sebe navazují. První akorát běží pozpátku a druhá klasicky (a třebaže se tváří jako objektivnější záznam reality, obsahuje ne tak docela spolehlivé flashbacky), takže se ve finále, nápadně připomínajícím začátek a upozorňujícím tím na bezvýchodnou zacyklenost Leonardovy situace, protnout. Obě linie se zároveň v mnohém doplňují a pomáhají nám poměrně brzy pochopit protagonistovu situaci i jeho cíl. Kdyby Memento běželo chronologicky, přijde o podstatnou část svého tajemství, rozplétání záhady bude mnohem menší výzvou a témata vzpomínání, zapomínání a plynutí času nebudou „vtělená“ přímo do struktury filmu. Složitost vyprávění jinými slovy není samoúčelná, nýbrž směrodatná. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, ScarPoul, Martinius, Hannah1971, Maghasius (26.07.2017)

Konečně jsem se taky dostal k filmu a svého výběru jsem nelitoval.. Memento je takovou skládačkou, kterou v průběhu děje skládáte dohromady a rozhodně u něj protočíte své mozkové závity. Nedoporučuju sledovat tenhle počin po namáhavém dnu ( ať už v práci, nebo jinde ), v souvislosti s únavou by jste totiž mohli začít ztrácet návaznosti a výsledkem není nic jiného než nuda - což by bylo u takhle promyšlenéhho filmu škoda. Ačkoli jsem z tohoto zážitku nadšený, NĚCO mi brání dát plný počet... Však zhlédněte sami a třeba to '' něco '' pojmenujete :) 80%. (13.08.2009)