Tretí princ

Erbenovu pohádku „O dvou bratřích“ upravil Ota Hofman. Devět let po příběhu o Popelce se ústřední dvojice Šafránková – Trávníček schází znovu a rovnou si zahrají dvojrole. Trávníček je výraznější, rozdíly mezi chováním Jaroslava a Jaromíra zřetelnější než u princezny ze skal a princezny Mileny. Výborně zachyceno napětí při snímání skalního labyrintu. Jména koňů: Kaštánek, Hříbek, jména psů (dalmatinů): Chlupáč, Voříšek. (28.12.2008)

"Tvůj druhý bratr, srdce moje, je krásný jako ty, jen ještě žije." Jedna z mých nejoblíbenějších pohádek (ano, právě proto, že je temná a depresivní). Je to také oficiálně pohádka, u které jsem se rozbrečela v čekárně u doktora, a musela jsem zdravotního bratra, který měl o mě starost, přesvědčovat, že mi nic není, že mě jen dojala věta Jany Hlaváčové: "Jsou bohatější než my, mají děti." Mám také ráda, jak se daří kombinovat živočišnost postav a přesto i nadále zůstávat pohádkovsky vznešený a chladný. Nejmagičtější je potom práce s Adršpašskými skálami, kde opravdu jednomu srdce tluče nějak jinak než obvykle. (24.12.2007)

Podivuhodná, netradiční, pozoruhodná a velmi poutavá pohádka, která rozhodně není určena pro malé děti. Dlouho mi trvalo, než jsem jí vlastně přišel na chuť, a pokaždé, když mám příležitost ji znovu vidět, z ní načerpám něco nového. Nedokážu popsat proč, ale konečná scéna, kdy je zlomeno prokletí skal, působí natolik silně, dojemně, doslova archetypálně, že se z toho vždy vyloženě neubráním slzám. Všimněte si, že princové tu narozdíl od jiných "dětských" pohádek nečelí žádným ztělesněným protivníkům. Nemáme tu žádné čerty, žádné zlé čaroděje, ježibaby, draky či obludy, vlastně nikdo tu není vyloženě zlý. Všecho, čím musel princ Jaroslav projít a nad čím musel zvítězit (a kde Jindřich s Jaromírem pohořeli), je to, co není vidět a s čím si musel poradit jeho vlastními (vnitřními) schopnostmi. Vyhrál tam, kde jiní se zasekli. Vyhrál boj nad silami, které máme v sobě všichni. (14.01.2011)

Dějově to není nic moc, sentimentální příběh jako u každé pohádky, ale má fantastiskou technickou kvalitu (kamera při scénách u skal) a navíc takovou zvláštní temnou poeticko - symbolickou atmosféru, která se mi hodně líbí - vlastně je to spolu se Třemi veterány a S čerty nejsou žerty jediná česká pohádka na bych byl schopen se dívat i teď. A navíc se tam hraje go :) (25.08.2009)

Třetí princ patří k těm ponuřejším pohádkám, které mě v dětství naháněly hrůzu. Dramatické scény ve skalách za doprovodu hromující hudby mě vždycky fascinovaly. Antonín Moskalyk mohl šáhnout na jakékoliv téma a vždycky z toho vykřesal bezvadnej výsledek. Třetího prince mám rád od malička a pokaždé když ho vidím, cítím temnotu a mrazivou atmosféru. Hudba Ivana Kurze je opravdu hrůzostrašná a hodně tomu dodává to zlo. Na Herzovu Pannu a netvora to sice nedosáhne, avšak svým obsahem a kvalitou zapůsobí rovněž. (25.12.2020)