Moulin Rouge

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)

Skvělá kombinace naprostého kýče a skvělých písniček. Ze začátku to možná může vypadat opravdu divně - všechny ty barvy a třpyt, ale po chvíli dívání už jenom vnímáte originalitu zpracování - od kostýmů po kulisy a choreografii. Fascinovalo mě, jak krásně můžou zpívat někteří herci (kdo by to do Ewana řekl?). I písně, které dostaly nový kabát (Sparkling Diamonds, Lady Marmelade) se neminuly účinkem a tyhle coververze jsou mnohdy lepší než originál. Opravdu radost pohledět (a poslouchat). (03.05.2003)

Víc barev! Víc emocí! Víc lásky! Víc střihu! Víc hraní (=přehrávání)! Víc osudu! Víc snů! Víc znamení! Víc víců! Zviditelníme hollywoodský neviditelný styl! Vezmem nejslavnější sny z továrny na ně, vytřídíme zásadní kousky, slepíme je nejslavnějšími songy, přidáme pozlátko, flitry a květiny! Budu vyprávět nesmírně efektivně, jednoznačně a hlavně efektně a neřeknu NIC!!! Zapomněl jsem na něco? Ano!!!! Zapomněl jsem na "!!!!!!!" !!!!! Jsem Baz!!!!! +++++ Nene, jsem Subjektiv a už si na Luhrmanna hrát nebudu - neumím jako on neříct nic tak povedeně. Divím se, že ono nic může řadu diváků tolik dojímat - mou pozornost Moulin Rouge poutá jen tím, jak je udělán a kde se inspiroval. Luhrman mě fascinuje ve chvílích, kdy mě zahlcuje vjemy, mnoha postavami, přeplněnou scénou - čím méně postav na scéně má, tím smutnější výsledek. Davové pasáže jsou brilantní, skupinové mnohdy zábavné, při omezení se na dvojice se cítím trapně a chvíle samoty si nezasluhují slov. Čím větší intimita, tím větší hrůza. Čím delší prostor k zamyšlení (toho se režisér snaží věnovat co nejméně), tím větší otrava. +++++ Nejvíc mi ale vadí, jak je ten film pokrytecký. Jednou tváří se snaží ukázat svou přechytralost v pastišování, poučenosti, formální vypiplanosti a druhou stejně cílí nejjednodušším způsobem na diváka, co si chce u filmu pobrečet nebo vypnout. Jedněm říká: "Správně, máte právo na příběh o opravdové lásce," a druhým: "Nojo, oni jsou trochu jednodušší, ale to ještě neznamená, že je nemohu mít rád - jako děti." Slabé ***. (25.10.2014)

Žáner muzikál nijak zvlášť neobľubujem, nevyhľadávam, ale vždy dám šancu nejakému potenciálne kvalitnému dielku. 'Moulin Rouge' ju dostalo, využilo a po muzikále 'Chicago' sa jedná jeden z vrcholov žánru, hlavne moderného muzikálu. Baz Luhrmann už pri filme 'Romeo + Juliet' ukázal, že tuctový režisér nebude, hýril nápadmi a to sa prenieslo aj sem. Veľkolepé, hravé, zábavné a veselé. Nie vtipné, proste zábavné. Súčasne citlivé a tragické. Občas trošku patetické a predvídateľné, ale tá kostýmová, masková, kamerová a hudobná prevaha to všetko zakryli. 90%. (06.05.2009)

S tou stylizací sice vnitřně zápasím a ne málo, ale vytvořit po r. 2000 v žánru muzikál něco takhle originálního, za tu kapitulaci tentokrát stojí. Pulzující emoce, rychlý a přitom přehledný střih, báječné herecké výkony, vše v bláznivém hudebně-kostýmním guláši, který však doopravdy funguje. Velké plátno prakticky povinnost. Zajímalo by mě, co na to Bollywood. (27.12.2006)