Maniak

Extra poutavý začátek plný potenciálu a působivý konec, který porazí na kolena všechny slabochy na silná finále. Jen mezi tím je všeho trochu moc. Barev, změn nálad, nápadů, ale než bych obdivoval originalitu a jednotlivé vstupy do nových vizí, připadají mi na mysl jednotlivé předobrazy a více či méně ochotně se přehrabuji v tom, jak se nejlépe inspirovat Matrixem, Klubem rváčů, Mechanickým pomerančem nebo třeba Mr. Robotem. I přes trochu na sílu hnané, ale přesto obdivuhodné žánrové rozkročení zůstává vše v jádru na rovině hlavní dvojice. Páru roztřesených porouchaných dušiček, které díky jako vždy přesné Emmě a k mému nemalému šoku i dokonalému Hillovi nechávají diváka zas a znova žasnout a fandit, ať se někde v tajemném mozkovém zákrutu skrývá tajemství, jak smutek a beznaděj zahnat a (vy)léčit. Bohužel jakmile se začne příliš dlouho mluvit o celém výzkumném projektu, Theroux je nucen hrát karikaturu a dává se prostor Gretě nebo Azumi, vyhodí mě to okamžitě ze sedla. Chápu, že tvůrci mají v hodně nadsazené látce plné velkých vědeckých slov a filozofických parafrází tendenci být v klidnějších vodách trochu poťouchlí, ale vůbec to nefunguje a návrat do hlubin původního konceptu mi pak pokaždé trvá dlouhé minuty. Za uklidňující vědomí, že i přes spoustu poct a zatáček je Maniac v první vlně o záchraně v místech, kde ji člověk nečeká, ale zaokrouhlím hodnocení nahoru. Takových jistot totiž není nikdy dost. (21.10.2018)

Originalita a imaginace dostaly na všech semaforech zelenou. Naštěstí. Maniac vám buďto neskutečně sedne, nebo si jej převážně protrpíte - střední cesta dle mého neexistuje. Zaujaly mě již první tři kapitoly, které sice neoplývají strhujícím tempem, ale rozhodně vyvolají zvědavost. Od čtvrtého kousku skládačky se již prazvláštní stroj plný bizarnosti, humoru a vážnějších momentů rozjede naplno. Poslední tři kapitoly jsou strhující a emočně nadmíru funkční. Chválím tradičně vynikající Emmu, Jonaha Hilla (moc se spolu nemusíme, ale zde příjemně překvapil) a Justina Therouxe, který si přinejmenším dvě kapitoly ukradl zcela pro sebe. Za mě vážně lahůdka. P. S. Ten soundtrack! (08.03.2019)

Mám pocit, že tie A B a C pilulky by sme potrebovali asi všetci. Pretože každý nejakým spôsobom potrebujeme bojovať so svojimi vnútornými démonmi. A aj keď je jednoduchšie veci nechať tak ako sú, tak je treba nakoniec urobiť tú konfrontáciu, aby sme sa pohli z miesta. Pre tých, čo môj úvod nepochopili odkazujem - "Čeknite si to." "Maniac" je pre mňa asi zatiaľ sériou roku. Vynikajúci nápad s výbornými hlavnými hrdinami, dobre napísanými postavami a scénkami, ktoré ma skutočne dostali. Za seba poviem, že najlepší diel je pre mňa predposledný. Nechcem to nejako výrazne rozoberať, lebo si myslím, že túto mini-sériu je treba vidieť a spoznať na vlastné oči. Jediné čo ešte poviem, že nikdy nezabudnem na vetu: "Sometimes people leave. And we don´t know why." Verím, že viacerí to pocítili na vlastnej koži a je to myšlienka, ktorá sa ma úprimne silne dotkla. Bez debaty najväčší seriálový zážitok roka a vysoko odporúčam. Hodnotenie: A (01.10.2018)

Multi-reality brain magic shit. Future-retro kvazi osmdesátková psychoterapie skrze prášky v uzavřené bizarní minisérii, kterou lze jen stěží zaškatulkovat. Je/není to černá (ne)komedie, (ne)psychologické (ne)drama, (ne)scifi, (ne)fantasy, macourkovská (ne)parodie... Což platí i o výkonech, jsou tu přepálené komediálně stylizované stejně jako tiché dramaticky pojaté. Tvůrci si pohrávají s žánry, stylem i vizuálem ve zdánlivě neslučitelném chuťovém mišmaši à la dort Pejska a Kočičky. Jenže narozdíl od nich jim z toho, světe div se, vyšel jakžtakž koherentní funční celek. Maniac prostě nesedne každému. Co každému, většině. Ony se totiž ty přístupy nestřídají jen epizodu od epizody, ale mnohdy spíše scénu od scény. Je to svébytné natolik, až to lze po několika epizodách odstřelit jako "do sebe zahleděnou echt divnost pro überdivnost", které chybí (Gondryho?) hravost jenže... Navzdory tomu všemu se to umí dostat na samé jádro pudla; tedy až na dřeň emocí i rozpoložení postav čili se ke svému vlastnímu překvapení přistihnete, že vám vlastně nejsou až tak ukradené, jak jste si mysleli. Což není zase až tak málo. Ovšem zase ani ne až tak moc. Popravdě, kdyby se veškeré ty narativní meta skopičiny vynechaly a zůstal čistě jen základ v podobě dvou (skvěle odehraných) narušených, co si hledají cestu k sobě sama/tomu druhému, tak to mohlo mít stopáž celovečeráku a nic zásadního by neabsentovalo. Což je u seriálu (speciálně pak uzavřené minisérie) vždycky problém, když se sníží k nadbytečné vatě; jakkoli v tomto případě zábavné, nenudící a samoúčelně výstřední. (22.09.2018)

Těsně před závěrem (E08) musím říct, že jsem čekal ledacos, ale seriál mě překvapil. Těžce individuální přístup k vyprávění zaručí, že je nám naservírován ojedinělý zážitek, který nemá v seriálové tvorbě asi obdoby. Vymyká se škatulkování a často střídá filmové žánry, čímž se stává docela těžce stravitelným. Tohle není nějaká přímočará podívaná, u které není třeba přemýšlet. Některé díly se tak rozpadnou na střípky a je třeba občas přetrpět zdánlivě nesmyslné pasáže, aby přišla pointa která příběh posadí zpět na hlavní linku. Jako experiment to beru a líbí se mi nejen forma vyprávění, ale také herci, kamera, hudba a celkově režie. (30.09.2018)