Zložka 64

Nemám rád tyhle pohádky o spiknutí mocných. Jejich evidentní slabinou je fakt, že skupina (rozvětvená skupina!) inteligentních a mocných lidí by se nikdy nemohla angažovat v něčem tam slaboduchém. Takhle si to mohou představovat jen troubové. Pastýři mají mnohem vyšší cíle a delikátnější metody, jak ovečky kontrolovat. (Co takhle třeba televize? Nebo demokracie?) --- Pak je tu rovina detektivní, vyšetřování vražd. Opět se podléhá módě. "Normální" vražda už nestačí, musí to být pikantní. Samotný průběh vyšetřování je ale zcela nezajímavý. Skupinka přičinlivých pionýrů by to jistě rozlouskla taky. --- Závažným je ovšem téma v základech. Kultivovaná, sociálně citlivá dánská společnost opravdu poměrně nedávno nakládala odpudivým způsobem s jedinci z "problémových" skupin. No, jak se to jen mohlo stát? --- Vysvětlení spočívá ve dvou pojmech: inkvizice a socialismus. Inkvizice neznamená, jak si většina lidí myslí, církevní řízení za účelem upalování čarodějnic. Inkviziční princip znamená, že je určen orgán, který určité jednání stíhá či jinak ošetřuje z úřední povinnosti. Je nadán pravomocí a povinností konat, i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Neptá se a jede vlastní dynamikou. Proč to dělá? Vždy ho k tomu pověří vláda, a to vždy ve víře, že tak koná v zájmu obecného dobra. --- Inkvizici vždy milují socialisté, ať už si říkají jakkoli (např. v Dánsku sociální demokraté, v Německu nacionální socialisté, atd.). Socialisté jsou z definice toho názoru, že běh světa nemůže být ponechán sám sobě. Jsou přesvědčeni, že právě oni jsou těmi, kdo věcem správně rozumějí, nezřídka navzdory opačnému názoru většiny ostatních, a jsou tedy oprávněni do běhu světa zasahovat. A to i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Třeba i víceméně potajmu, aby to "nezasvěcení" nerušili. K sociálnímu inženýrství potřebují silný stát, s pěkně vypasenými inkvizičními orgány. --- Upalování čarodějnic si protivíme, stejně jako zacházení s pokleslými dívčinami, jak je ukazuje tento film. Ale teď přichází to podstatné: Socialisté se vždy upřímně distancují od toho, co inkvizice páchala v minulosti, ale nikdy od inkvizičního principu jako takového. A tak dnes je úkolem inkvizice potírání kouření, rasové a sexuální diskriminace, domácího násilí, ochrana životního prostředí, řešení globálního oteplování, atd. Zase je tu kdosi, kdo je oprávněn do našich životů zasahovat, protože věci rozumí líp, než my sami. --- Nejspíše až s odstupem desítek let se dozvíme, jak si na těch bohulibých cílech mocní a přičinliví tohoto světa mastili kapsy, jak pokřiveně se vnímala a stíhala kriminalita, kolik peněz se vynaložilo na nesmyslné projekty, jak jsme si vyráběli sucha a povodně, a snad vůbec nejhůře, kolik dětí se nenarodilo, kolik rodin bylo zničeno, kolik mladých se ve školách naučilo jen bezcenné fráze a osvojilo chování tupců, kolik za naše pochybení zaplatí naši potomci. --- Budoucí generace socialistů to čestně přiznají, a sestrojí novou inkvizici k nápravě neutěšeného stavu světa... (06.06.2019)

Jak jen se mohlo stát, že mě film po filmu nechávají vyšetřovatelé chladnějším a chladnějším? Kniha do toho dost šlape a příběh je možná ze všech nejlepší. Tupé převedení do filmu, zdá se, doslova šustí papírem. Navrch bohužel, hlavní hrdina je pojat povahově úplně jinak než v knize stejně jako celé oddělení Q (vadí mi od počátku prvního filmu). Takže to nefunguje. Škoda. (13.08.2019)

Všechny 4 filmy této krimi série jsou si dost podobné. Po čase vám příběhy splývají, nicméně to neznamená, že by nebyly dobré. Právě naopak. Jedná se o velmi kvalitní kriminální příběhy, kterým dala základ knižní předloha. Filmové zpracování je syrově severské, ústřední dvojka charizmatická, nechybí napětí a nečekané zvaty. Mně osobně nejvíc nadchli Zabijáci (85%) a Složka 64 (80%), těsně za nimi jsou zbylé dva kousky Vzkaz v láhvi (70%) a Žena v kleci (70%). (10.11.2020)

Tohle se pánům na severu povedlo ve velkém stylu a přiznám se, že jsem si během filmu několikrát ustříkl blahem. Duo detektivů postupně vykrystalizovalo v rámci této (snad jen dočasné) tetralogie v jedny z největších sympaťáků, jací kdy byli k vidění. Nejvíce ze všeho však cením příběh, ze kterého je jasné, že se nejedná o nějakou sekvenční patlaninu načmáranou na hajzl papír při pravidelném raním sraní, nýbrž o dokonale promyšlenou mnohovrstvou záležitost, kde spolu spousta věcí tak rafinovaně a krásně souvisí, že se scénáristům musely rodit nápady na jednotlivé dějové linky a zvraty tak nějak paralelně, jinak nepovažuji za možné vymyslet tak dokonalé spoje. Nesmírně si vážím toho, že tento dvouhodinový thriller začíná skutečně v čase 0:00:00 a celé dvě hodiny si drží totálně strhující tempo a já byl naprosto polapený v sítích tohoto luxusního děje s úžasně napsanými i zahranými postavami. Celé je to ke všemu nesmírně emotivní, ale přitom film netlačí na pilu a nikdy se nepřehoupne do jediného náznaku sentimentu. Naprosto citlivě tvůrci odhadli hranici. Nejvíce jsem si to užil při scénce na lodi, kdy jsem porušil pravidlo, že krásní a drsní muži nepláčou a cosi mi padlo do obou očí. Dokonale mi sedlo do noty i znovu nesmírně zajímavé téma, které snímek zpracovával a inspirace skutečnou událostí je poté už jen tou třešničkou na znamenitém dortu. Nemám co vytknout a pálím plný počet. (11.03.2020)

Předchozí díly série případů oddělení Q, ač jsou to fajn kriminálky, mají tu a tam i nějaké své mouchy. Journal 64 ale jede od začátku naplno a emočně film šlape ruku v ruce se sebejistou režií, parádními hereckými výkony a především dost bohatým scénářem. Vše začíná zdánlivě obyčejnou vraždou, která navzdory očekáváním detektivy zavede na stopu něčeho úplně jiného. Z relativně klasické detektivky je najednou dost hustej thriller s přesahem do moderní dánské historie, o které jsem upřímně neměl vůbec páru. To vše ve zběsilém tempu a za doprovodu hudby zjevně inspirované (mírně řečeno) těmi nejlepšími současnými fláky Hanse Zimmera. A vůbec mi to nevadilo. (13.08.2019)