Hello, Dolly!

S trochou kontextu mi Dolly vadí ještě o kus víc. Kelly po Zpívání v dešti experimentoval, ale povedlo se mu to jen teoreticky (uznáním kritiků a porot), ne prakticky (éra muzikálů skončila, lidi nechodili). Nyní, po víc než deseti letech od svého posledního režijního muzikálu, si stýská po atributech žánru, které vedly k jeho konci - okázalé, ale unyle melodramatické náměty, příliš archetypální postavy a neaktuálnost. Vůbec nechápu, co ho k tomu postoji vede, když by bylo logické (nebo alespoň kontinuální), aby měl přesně opačný. Dolly neupírám drajv některých čísel, Matthaua a několik skvělých hlášek. Rozhodně upírám afektovanou Streisandku a náhlý stesk po něčem, co se Kelly na nějaké úrovni pokoušel osobně vymýtit a co vedlo k utlumení žánru - přesvědčení, že má muzikál "nějak" vypadat a nemůže vypadat jinak. Myšlenkově strnulý film, který opěvuje strnulost. Samozřejmě velkoryse a kvalitně provedený, ale těžko se s ním smiřuje. (04.08.2017)

Ve své životní filozofické pouti jsem narazil na jeden velký kámen. Člověk má být na jednu stranu upřímný - jak to říkal třeba Jan Hus, TGM nebo Jordan B. Peterson. Ale na druhou stranu podle Alana Wattse je život hra. A součástí hry může být i lež a přetvářka. Tento film tento konflikt dokonale vykresluje: mužský protagonista buduje své impérium na řádném základu, zatímco ženská protagonistka chodí světem, lže a vyvolává chaos. I když protiklady se přitahují, tak zde ten happy-end působí nepřirozeně a nuceně. Je zřejmé, že příběh hraje druhou roli a spíše slouží písním. Rád bych, aby to bylo naopak. (29.12.2021)

Resuscitace Broadwaye na filmovém plátně působí hezky a mile asi jako králíček v oblečku (což je bohužel i pozice Armstronga ve filmu). Taneční čísla nedělají žánru, který proslavili Ginger a Fred, přílišnou čest a nenabízejí ani distanci typu pocta, parafráze ap. Důvodem, proč muzikál vidět, tak zůstává hlavně osnova příběhu ve vztahu Bárbry a kouzelného Matthaua, kořeněná konverzačními oživeními. Hudba se bohužel převaluje v mezích glam-bigbandových aranžmá bez inovativních prvků. Důvod ke znovushlédnutí se ve srovnání s vrcholy žánru bude hledat těžko. (11.01.2014)

V nedávné době jsem viděl tři klasické muzikály, kterým vévodila Barbra Streisand - Funny Girl, Funny Lady a Hello, Dolly!. Nejvíce se mi líbila Funny Girl, ale o chlup za ní Hello, Dolly!, což se tu snažím okomentovat. Celému filmu opět vévodí Barbra, a to jak v herecké, tak i v pěvecké oblasti. Úžasně ji doplňuje Walter Matthau, u něhož stačí, aby protáhnul ten svůj obličej a je mi hned jasné, co si myslí. Choreografie tanců, doplněných zpěvem a hudbou je vypiplaná do posledního kroku a dobře se na to kouká, stejně jako na nádherné kostýmy dam. Jedinou mou výtkou by byla asi celková stopáž, protože o dvacet minut méně by tomu neublížilo. Zkrátka další skvělý muzikál v čele s úžasnou "Streisandkou". (29.07.2010)

Tohle jsem si musel doma prosazovat, protože kostymnímu muzikálů nebyl zbytek domácnosti nakloněný. Popravdě je to zdánlivě náročné, protože kostymnost nesedne každému, stejně jako afektovanost Streisandky a taky tomu nepomohl Gene Kelly, který prostě v některých věcech neměl soudnost.  Já k tomu tak kritický nejsem. V podstatě jsem si to užil. Ale zase bych si to užil víc, kdyby poslední třetina filmu tvořila většinu. A přestřelky Mathaua a Streisand by byly na vlastní a skvělý film.  Ptal jsem se rodičů, jaký mají k tomu to filmu vztah, protože maminka na to má vzdělání a ona kupodivu žádný. Z táty vypadlo, že jí tady potkal za komunistů, když tu točila Jetl, ale táta kecá, podle mne si o tom přečetl v novinách maximálně. Já ji znám akorát z Chůvy k pohledání. Co mne ale dostalo, že ona tu navštívila při natáčení českou verzi s Ladkou Kozderkovou a byla z toho nadšená. No aby ne, Kozderkova byla fantasticka a pěvecky dost možná i lepší než BS https://youtu.be/-bAgB7FeHPk?si=GDNUfJOZ5-sxgxO6  Děkuji za doporučení! 8/10 (19.11.2023)