Romeo a Julie na konci listopadu

Asi nejkrásnější a nejdojemnější (český) film o lásce jaký jsem kdy viděl. U Karla Högera (podobně jako např. u Rudolfa Hrušínského) nikdy nepřestanu obdivovat jejich geniální herectví, kdy i beze slov jen třeba pouhým pohledem dokážou vyjádřit vše. A Dana Medřická jakbysmet úžasná. No a jako třešnička na dortu nadpozemská hudba Karla Mareše, TA HUDBA OMG! (19.11.2014)

,,Já jsem ještě neobrostl mechen. Já jsem ještě živej!" Jaroslav Balík je dosti zvláštním režisérem nebo-li filmovým vypravěčem příběhů (lidově řečeno). Ve dvou filmových knížkách vydaných v 80. letech, které jsem měl nedávno vypůjčeny z knihovny, byly jeho filmy nesmírně vychvalovány pro důsledná zpracování námětů ze současnosti tehdejší socialistické společnosti. Bohužel zrovna onen aspekt, který si soudruzi na jeho dílkach tolik cenili, trochu sráží můj dojem z filmu. Po titulcích s melancholickou hudbou Karla Mareše a krásné dlouhé scéně v kavárně, kde se dva vdovci zcela náhodně seznámili a dávejí se do řeči, následuje až podprůměrný ponor do Pluhařovic rodiny s nevýraznými vedlejšími postavami a pak mnohokrát jakési dokumentární záběry mapující tehdejší mládež a rušný život ve městě. V jiném filmu by mi podobné záběry snad ani nevadily či bych je i možná ocenil, nicméně v onom melancholickém rozpoložení, do jakého mě dostaly scény s hlavními protagonisty, na mě působili až moc rušivě (včetně objevující se bigbeatové muziky). Škoda, neboť Romeo a Julie na konci listopadu by zcela určitě fungovali i jako ryze nadčasový příběh bez podobných reálií. Na začátku jsem měl pocit, že tak slibně rozjíždějící se příběh o vztahu dvou stárnoucích lidí v podání takových herců jako jsou Karel Höger a Dana Medřická, nemůže nic pokazit. Samotné dialogy z pera Jana Otčenáška napokon dávají všem jejím společným scénám osobitné kouzlo. Za lidský příběh ze života, podbarvený nádhernou Marešovou hudbou a s dojímavým závěrem bez pátosu, a za dva velké herce v hlavních rolích dávám rozhodně 4 hvězdičky. To krásné pohlazení po duši zde i přes výhrady nakonec dorazilo. 80% #Challenge Tour 2019: 52 let filmu za 52 týdnů (05.04.2019)

Silně melancholický, provedením veskrze průměrný TV film, který určitě ničím nepřekvapí - je o tom, že láska kvete v každém věku, neboli zkrátka a jednoduše člověk nechce být ani na stará kolena sám. ALE je to tak skvěle, procítěně a přitom s lehkostí zahrané, že nemůžu jít s hodnocením níž, a dopadá to tak u mě stejně jako pozdější Lístek do památníku. Zde legendy Medřická a Höger jedou takový koncert, že nelze než s úžasem čumět. (20.12.2022)

Nádherný melancholicky laděný film, jeden z nejlepších, co kdy ČT udělala. Radost pohledět opravdu. Příběh o lásce dvou stárnoucích lidí plný sentimentu a podzimní nálady, ale i konfliktů v mladé rodině. Duo Höger-Medřická zahrálo opravdu precizně a už jen tato dvě jména povýšila tento film na vysoký nadprůměr v tehdejší tv produkci. Výkony obou hlavních herců jsou zde dokonce lepší než samotný příběh. V dnešní především seriálové době můžete tedy srovnávat. (05.11.2007)

Karel Höger by svým hereckým projevem dal punc výjimečnosti i nějaké té budovatelské agitce  a budu se muset po nějaké takové podívat.   Strhává tu na sebe veškerou pozornost a i když je příběh Marie v závěru vlastně silnější než ten Karlův,  je to on, jehož sny hrají ty pověstné první housle.  Není na tom však nic soutěživého, nic šovinistického, jen je tu prostě za toho výraznějšího, chcete-li silnějšího,  v jejich jinak moc krásném rodícím se  vztahu. Za nejsilnější pak ale nepovažuju romantické techtle s náznakem mechtlí mezi oběma hlavními protagonisty, ale Karlovo upřímné zhodnocení svých nezdárných dětí, to bylo tvrdé a svým způsobem očistné.  Příjemný snímek o stárnutí s nadějí a budoucností. (24.01.2024)