Před ranními červánky

Volně provázený život Stefana Zweiga v exilu, prostoupený hlubokým smutkem nad ztrátou evropské vlasti a nadějí v lepší, mírumilovný svět. Pro mě doplněk k jeho skvělé (a zdrcující) knize “Svět včerejška”, pozor snímek předpokládá, že divák už předem zná všechen potřebný kontext (x). “Pokládám proto za lepší včas a vstoje ukončit život, jemuž vždy byla duchovní práce nejryzejší radostí a osobní svoboda nejvyšším statkem této země.” (13.09.2020)

Posledné mesiace či pár rokov veľké známeho i neznámeho spisovateľa Stefana Zweiga. Posledné "z vlastnej vôle a s jasnou mysľou". Na film ho treba trocha poznať a určite treba poznať dejinný vývoj, ale keďže ide o druhú svetovú, nie je to nič neznáme. Je zvláštne ako dopadol tento veľký človek, vraj z otupenosti pre chýbajúci domov a žiaľom nad úspechom hitlerovského Nemecka, lenže aj tak to nedáva zmysel. A potom si človek uvedomí, že on aj tak dlhodobo trpel depresívnymi stavmi a k takému koncu by možno viedli čokoľvek. Len jeho ženu ťažko pochopiť. Čin ťažko schváliť, ale viac než film určite pôsobí jeho dielo. Hlavne to posledné, napísané a dopísané pár týždňov pred svojím posledným skutkom. Volá sa Montaigne a svoj osud Zweig v tejto osobnosti spred 400 rokov tak dokonale spája, že je to radosť čítať. Autobiografia jedného aj druhého, spojená v jednom a dávaná do súvislostí historických udalostí 20. a 16. storočia. Ozajstný skvost. (21.02.2024)

Slavný spisovatel, jehož dílo i myšlenky mají snad co říci, ale, alespoň dle tohoto filmu, žil veskrze nudný život. Ano, z filmu si člověk odnese, že se nechtěl, i přes svůj židovský původ, jednoznečně vyhradit vůči situaci v Hitlerovském Německu a bránil se strčit všechny do jednoho pytle a ano, pomáhal zajišťovat viza, ale to je na film zatraceně málo. Většinou se o tom všem jen mluví, bez využití prostředí, bez využití dramatické vložky, bez překvapení, bez emocí, bez zájmu. Chvílema jsem uvažoval, že i sledovat kynutí těsta by byla větší zábava. Festivaly jsou pro zvláštní typ diváků, mám je rád, ale tohle bylo na mě moc. 30 % (22.10.2017)

Stefan Zweig byl tehdy nejpřekládanějším rakouským spisovatelem, známým (tehdy se ještě četlo) v celém světě. Především po jeho odchodu z Evropy se od něj také očekávalo jednoznačné stanovisko, výslovné odsouzení nacistického režimu. Film by nám měl přispět k pochopení nejen proč se zdráhal takové prohlášení podat, ale také, proč v nové zemi, o které se tak nadějně vyjadřoval, nedokázal žít. Oba okruhy jsou samozřejmě vzájemně propojeny, Proč dal Zweig svéu poslednímu dílu o Castelliovi a Kalvínovi nad-titulek "Svědomí proti násilí"? - Ať už řešení najdeme či ne, Zweigovy stylově vybroušené a tématicky relevantní povídky přitahují čtenáře dokonce i dnes. - Forma filmu, do které autořii (ženská ruka je zde jako obvykle patrná) nalili svoje ideje a představy mi vyhovovala, film o Stefanu Zweigovi musel být (třeba i virtuálně) natočen, a myslím, že film o něm neřekl tímto poslední slovo... (26.01.2021)

Stefan Zweig jako umělec – spisovatel se silným vztahem ke své vlasti vždy hájil tu svou domovinu coby vlastní ostrov. Jenomže přišla doba, kdy domovina zklamala a najednou... „ostrovy už nejsou, nezávislost neexistuje. Ostrov je dávno pod vodou a člověk si musí vybrat určitý směr, kam plavat.“ Po myšlenkové i umělecké stránce určitě velmi silný film se skládá ze série delších ohraničených útržků z pozdního života slavného německého spisovatele napříč cestami a exilovými pobyty v Argentíně, New Yorku a především Brazílii. Zatímco první útržek z argentinského kongresu spisovatelů přibližuje divákům dobu a problémy spojené se vzrůstající nacistickou hrozbou v Německé říši v půlce 30. let, následující útržky oplývají postupně stále více intimním charakterem a nesou se spíše v duchu rodinného dramatu. Každopádně postupně se v nich přede mnou rozehrála velmi pěkná mozaika s náhledem do duše autora-umělece, jehož svedl k depresím a sebevraždě krutý osud rodné země a po uvolněné atmosféře ve znamení několika milých rodinných příhod na mě tak onen závěr osudu hlavní postavy o to hlouběji zapůsobil. Na osobitém účinku přidává i originální kamera filmu, která v nejedné scéně nádherně využívá pestré barvy jihoamerické přírody nebo v prologu + epilogu pak dokáže snímat několik minut celé dění jako jeden dlouhý statický záběr (obzvlášť v závěru, kde do pokoje mrtvých manželů Zweigových nahlížíme během napjaté atmosféry skrze pohybující se zrcadlové dveře, mi připadal tento statický způsob snímání nesmírně působivý). Nicméně ve výsledku mě trochu mrzí, že o Stefanu Zweigovi a o jeho životě (s výjimkou posledních let života) a tvorbě se v tomto životopisném filmu toho divák nemá šanci dovědět skoro nic. Jako pocitově laděný artový film je to velmi pěkné, nicméně pro lepší zorientovanost a účinek si doporučuji nejdříve přečíst např. zdejší biografii Stefana Zweiga. Taky určitě je dobré nejdřív znát něco z jeho tvorby – alespoň Šachovou novelu (klidně i v televizním zpracování) pro lepší ponoření se do onoho silného humanismu, jenž ze Zweigova díla tak působivě dýchá. [80%] (22.09.2021)