Dodatek

Zjistila jsem, že je to teprve můj první viděný film od Krzysztofa Zanussiho a teď už můžu říct, zdaleka ne poslední. Ve snímku mne zaujal Zbigniew Zapasiewicz i proto bych chtěla shlédnout další režisérovy počiny s tímto hercem. Jinak menší problém pochopit jednání hlavního hrdiny může mít dost z nás - diváků ateistů. Osobně si myslím, že postava Filipa je natolik komplikovaná i bez víry, že bych pokračování happyendu v jeho případě neviděla tak růžově. (27.07.2011)

Zvláště první dvě třetiny filmu se mi zdály výborné, ty dialogy měly opravdovou hloubku. Myslím, že něco takového by Češi nedokázali natočit, či spíše nemají o něčem takovém ani tušení. Ale výjimky určitě jsou. I ten konec byl pěkný, jen mi připadala docela zbytečná ta scéna ve školní pitevně. Viděl jsem tento film poté, co jsem shlédl Mullanovy "Padlé ženy" a o to více jsem si uvědomil, jaký je mezi těmito filmy propastný duchovní rozdíl. Asi jako mezi studánkou pitné vody a močůvkou... (03.09.2008)

Ach ty polské >neklidy< ... :-) . . . Tak ještě, že JIM (Polákům) V NICH (v těch jejich věčných neklidech) PŘEBÝVÁ ta VÍRA. I když někdy jenom s dodaným prezervativem... ;-) . . . Každopádně se jednou za čas raději podívám na >nudného< Zanussiho, než na >zábavného< Hřebejka. Proše pana... - - - - - (Poprvé viděno 3.9.2008 na ČT2, komentář zde jako pátý - 4.9.2008) (04.09.2008)

Souzní s předsudkem, že filmy, které připomínají možnost vyjadřovat se prostřednictvím média o niterných záležitostech, přicházejí od severních sousedů. A jsou k věci. Polská kinematografie na rozdíl od té české nepřišla po změně poměrů v devadesátých letech o svá vývozní témata - vztah k duchovnosti a tázání se po východiscích existence. Alespoň někteří matadoři tak nadále činí bez nutkání omlouvat je jako archaické či passé. Zanussi a spol. (především věrohodně rozpolcený Paweł Okraska a Zanussiho kmenový Zbigniew Zapasiewicz coby stoický mentor) si za úspěch, s jakým podávají zápas hlavního hrdiny i divákům, kteří nemají ani zbla mystické zkušenosti, zaslouží obdiv od první scény, kdy nalomený a zbitý sám sebou opouští hlavní hrdina zdi kláštera. Jeho duchovní zápas kouzlem autenticity odbourává veškerou exotičnost, jíž by měl příběh na bezvěrce nejspíš působit a je prostě mementem skutečné existenciální volby. Zanussi ve svém pozdním sběru nemá takovou sílu jako v šedesátých letech a krátce po nich, ale snad zázrakem shůry nepřestává být relevantní. Ohavně tak působí jen povrcní detaily - třeba devadesátkově vyhlížející reálie nebo načrtnuté zvláštní představy o poměrech drogové scény, do níž třiašedesátiletý pán Zanussi už prostě moc nevidí. Kdyby nic jiného, pozoruhodný doklad prodloužené umělecké životnosti. (26.02.2016)

Suplement je takovým doplňkem filmu „Zycie jako smiertelna choroba przenoszona droga plciowa“ . Mnoho situací je převzatých, jen z vedlejší role se stala hlavní a naopak. Zásadní rozdíl je v tom, že zatímco „Zycie ….“ je o umírání „Suplement“ je o žití, o místě v životě. Jenže dilema hlavního hrdiny pochopit nedokážu ( a myslím si, že žádný ateista), ale ani JEMU vlastně moc nerozumím. „ Lékař musí být v každé chvíli připraven být přítomen úmrtí. Stejně jako kněz. A já to nedokážu snášet. Mě to strašně ničí“. Potom to jeho rozhodování opravdu nechápu. Samostatně film (podle mě) ocení nejspíš jen divák z bigotního Polska, ovšem jako doplněk k filmu „Zycie …..“ to není špatné. (11.11.2006)