Komúna

„Nudím se, Eriku. Něco se musí stát. Ty nezavřeš pusu. Seš milej, ráda se s tebou směju. Ale jako bych to už všechno slyšela.“ - „Aha.“ - „Chci mluvit i s někým jiným. Jinak se zblázním. Tahle fantastická vila se musí zaplnit fantastickýma lidma!“ Jen aby se to Anně nepřejedlo aneb kdo chce kam, pomozme mu tam…Co uděláte, když zdědíte velký dům? Prodáte ho za tučnou sumu? Anebo se tam nastěhujete s partou lidí a pokusíte se žít ve společenství? Zpočátku to vypadá krásně. Zábava, podporování se, budování něčeho nového a velkého. Divák ovšem tuší, že mezi takhle různorodými lidmi to dřív či později začne skřípat. A přestože Komuna kvalitou nedosahuje jiných Vinterbergových filmů, postupně se hlavně v psychologické rovině solidně rozjede, a to i herecky (vládne Dyrholm). Nejlepší jsou společné kuchyňské scény, z nichž většina obstojně graduje (zároveň nabízí i různorodý mix emocí publika). Jen je škoda, že konec vyznívá utopisticky. Přesto na rozdíl od jiných hodnotících neskončím u průměru a přihodím 1* navíc. (10.11.2023)

Nový Vinterberg není tak šokující a burcující k zamyšlení jako v Honu nebo v Rodinné oslavě. Na pozadí příběhu "starších květinových dětí" a jejich překonávání úskalí společného života pod jednou střechou přináší vlastně banální epizodu "opustil jí kvůli mladší". Ztvárnění nelehkých a nečernobílých vztahů ho řadí spolu s hereckým výkonem Dyrholmové k lepšímu průměru. Viděno v rámci Nordfestu v Evaldu. (18.11.2016)

Víc než kvalitní evropské drama od renomovaného režiséra je film Komuna hereckým koncertem Trine Dyrholm, které komunita, ve které žije, trošičku přerostla přes hlavu. Thomas Vinterberg už mě v minulosti několikrát přesvědčil o tom, že dánská kinematografie je jedna z nejrealističtějších v Evropě. Komuna už je ale příběhem přeci jenom trošku větší úlet, než životy každých z nás. Na druhou stranu se nedivím, že s tím přišli zrovna dánští filmaři, protože hippie přístup Dánů k životu, skutečnost, že je to nejšťastnější národ v Evropě, ale zároveň vévodí spotřebě antidepresiv na hlavu, prostě musí svým volnomyšlenkářstvím, nehádáním se a lidskou volností, někde ve výsledku vyznít v osobní neúspěch a depresi. (03.04.2019)

Na to, jak jsem se jinými Vinterbergovými filmy dokázala nadchnout, Kollektivet považuju za vyslovené zklamání. Jako retro vzpomínka snad obstojí, ale pro reálné pochopení toho, jak moc je filmový námět vzdálen tehdejším náladám na předměstí Kodaně, většině diváků chybí kontext. Takto zbývá příběh o jednom velikém egu, který je pouze ohlupující a smutný. Lépe zvládnuté téma můžeme najít ve filmu Co kdybychom žili společně? (16.01.2021)

Komunitní život sebou nese radosti i starosti, jako každý jiný způsob existence. V tomto případě se však děj nezaměřuje ani tak na jednotlivé vztahy a jejich vývoj v rámci společenství samotného, ale komuna je tu spíše jakýmsi specifickým prostředím, v němž se odehrává trošku nestandardní rodinné drama o nevěře v severském stylu, a jejíž změny se odvíjí hlavně od něj. I tak jde ale o poměrně pozoruhodnou sondu do každodenního bytí lidí, kteří se snaží vše vyřešit společně, rádoby rozumnými rozhodnutími. 65 % (11.06.2016)