Biele noci poštára Alexeja Trjapicyna

(50th KVIFF) Přesně tohle je žánr / nežánr, který nemám rád, takže mé tříhvězdičkové hodnocení je ekvivalentem mnohem vyššího hodnocení u filmů jiných typů. Takže dobrý. Bílé noci jsou poetickou, ale přitom až dokumentárně realistickou pocitovkou, která pomalu a nenásilně, přitom lehce mysticky sleduje život na ruské vesnici a mentalitu jejích obyvatel. Život, který tam v něčem zůstává stále stejný, ale v něčem se mění a dospívá ke svému konci. 65 % (11.07.2015)

Tam, kde se zastavil čas, se snoubí poetika s nostalgií a provází nás krajinou krásnou a zároveň drsnou. Tam všude má šeplavý Aljoša své známé, které evidentně nezná dokonale. Dvě nezapomenutelné scény: návštěva rozpadlé školy, v níž doznívaly písně Alexejova mládí, a vzlet rakety. *** Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií II. (18.10.2015)

Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna sledují zacyklenou a osamělou existenci muže, který jako jediný spojuje nedostupné ostrůvky tradičního vesnického světa. Ten postupně mizí a s ním i svérázná mytologie, humor a ruská chandra, ona bodrá směsice těžkých lidských osudů, potoků vodky a momentů, kdy se uprostřed opileckého blábolení postavy mimoděk dotknout marnosti bytí. Končalovskij ironicky propojuje postupy reality show (fixní voyeurské kamery umístěné v domech aktérů) s momenty, které podmanivou prací s obrazem a ambientní hudbou Eduarda Nikolajeviče Artěmjeva evokují zneklidňující sílu filmů Andreje Tarkovského, především ony momenty, kdy obraz kamery zrcadlově převrací realitu na prchavý sen. Film tak vytváří unikátní most mezi současným Ruskem, které zastupují odlidštěné kulisy města, raketové základny i nonsensuální úryvky zábavných televizních show, a tradicemi – těmi filmovými i lidovými. Končalovskij přitom zůstává obdivuhodně zdrženlivý. I když používá fragmenty klasického umění, tlumené Verdiho Requiem či citát Shakespearovy Bouře, nikdy nesklouzává k mělké intelektuální, či naopak bulvární exploataci prostých lidí, kteří před kamerou otevírají své soukromí. Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna ukazují svéráznou prostomyslnost, kterou s gustem vytěžují současné reality show o venkovských balících, ale činí tak způsobem, který divákovi znemožňuje pobavený výsměch – protože chtě nechtě v bizarním koloběhu bezcílných dialogů, denních rutin a drobných katastrof nachází i kus sebe sama. #kviff2015 (10.07.2015)

TOCKA - dá se to napsat i na české kávesnici. A myslím, že všichni, kdo tomuto filmu dali pět hvězd, ji cítili (z mých oblíbených hodnotilo 5 a všichni za 5). TOCKA je na jedné straně smířlivou melancholií a na druhé nutkáním k sebevraždě. Jediný akt (třeba nepříliš významný, jako je krádež lodního motoru, muže všechno zvrátit. Jen jde o to, kterým směrem. A tak i počtalón Trjapicyn spatřil "vysokoje slavkovskoje nebe" - a vrátil se tam, kde to mělo smysl. (01.05.2018)

Odľahlý sever Ruska a bežný život v jednej z jeho dedín, oddelenej jazerom od civilizácie. Odlesky aktuálnej doby tam prichádzajú s fázovým posunom, ale prichádzajú. Zdanlivo nemenný životný rytmus preto pozvoľne podlieha zmenám. Zo životom kypiacej školy je dnes rozpadávajúca ruina, pribúdajú opustené drevené domy. Istý post nemá ani poštár - spojivo s vonkajším svetom. Nadriadených príliš netrápi krádež motora z lodi - jediného prostriedku, ktorým môže doručovať zásielky listov a potravín. "Peniaze nám chodia, v obchodoch je čo kúpiť, len ľudia prestali byť ľuďmi." Silné 4. (09.12.2020)