Cesta do Říma

Hned ze začátku chci upozornit na to, že k filmu Cesta do Říma píšu pojednání, jako někdo, kdo s ním má něco společeného. Je možné, že za to mohu být souzen, jestliže se tak má stát, ať tedy jsem, ale jen já, ne ostatní, komentář píši jen z mého vlastního popudu. Komentář se snažím napsat jako divák, pod vlivem dojmů z jeho prvního veřejného uvedení. Cesta do Říma je film, který se snaží vybudovat si svůj vlastní fikční svět. Je to svět, který odkazuje na minulost, ne příliš vzdálenou, ale jak se zdá pro dnešního diváka už méně pochopitelnou, než si sami tvůrci představovali. Minulost vs současnost je křížení, které je jedním z motivů filmu. Ve světě dnes existuje určitá anarchie k hodnotám, které kdysi byly zřejmé, jednoznačnější, dnes je vše pod vlivem deformujícího entertainementu, který vstupuje do mnoha oblastí spojených s lidským konáním. Film upozorňuje na to, že i o staré hodnoty bylo vždy nutné bojovat – nepodlehnout ďábelskému pokušení byl věčný rozpor, o který se museli zasazovat vždy i ti nejsvatější ze všech svatých. Filmem vám však není vnucována představa změny svého náboženství anebo nutnost přechodu na víru. Hledání vlastního štěstí je boj, který máme v rukách všichni úplně stejně, ať už jste věřící anebo ateista. Spojují nás stejné otázky, které si klademe, na které neznáme odpověď a žel bohu hlavně nemáme čas je hledat(obrázkové pojetí světa). To je nejspíš Mielnikovo pojetí humanismu, na které se snaží svým filmem upozorňovat. Nostalgický smutek po způsobu hledání je pro mě nejsilnějším motivem filmu. Vyprávění filmu se vzdalo jednoznačného dramatického vršení a tak vnímání filmu není nijak snadné. Můžete si připadat jako na procházce v galerii výtvarného umění, přesto mi film nepřijde jako vyprázdněné gesto artistního umělce zahleděného do sebe. Vím, jak nesnadné je u filmu dodržet stylizační formu a formální stránku filmu. A to se filmu daří. Navíc T.Mielnik shazuje sám sebe, je ironický především sám k sobě, nadhled, neproměněný v sérii úderných joků, je z filmu cítit. Nestydí se za to nízké, co je v každém z nás, zároveň se snaží nabádat k pokoře k tomu hlubšímu, jakémusi nedosažitelnému cíli – poznání, smyslu čehokoliv a bla bla bla – na mnoha úrovních lidské inteligence. Nechci vás těmito řádky k ničemu nutit. Jen vím, že občas divák chodí na film s vlastní představou o filmu a když jí nedostane je zklamán, naštvaný, rozzuřený. Film mi od sobotního uvedení pořád leží v hlavě. Jako ze snu se mi nekontrolovaně vrací někdy esence obrazu, jindy část hudebního motivu, někdy tvář postavy, jindy úryvek dialogu. Nikdy to není celistvý dojem, který by jednoznačně dominoval. Skrze detaily, které se vrací mi pak představivost umožňuje otevírat v sobě jiné úrovně. Pojednání uzavřu tím, že si z filmu odnáším jakýsi nedocenitelný nostalgický smutek po starém světě, ve kterém byly pravidla daleko zřetelnější a schopnost hledání smyslu sám v sobě naprosto přirozená. (07.07.2015)

Cesta do Říma začala velmi nadějně. Hned zpočátku pro mě bylo uchystáno velice příjemné překvapení v podobě skvělého retro audiovizuálu opepřeného suchým humorem, který byl vhodně dávkován a doplněn originální hrou se slovy. Snímek tak hned nabral svižné tempo a zdálo se, že jej už nic nemůže zastavit, dokud nepřišla střední část. Ta se odehrávala především ve vlakovém kupé a svojí stavbou mi trochu připomněla Dekameron. Byl by to býval i dobrý scénáristický nápad, kdyby ovšem svojí rozlohou nezabraly medailonky jednotlivých postav většinu filmu. Má pozornost v té době již byla odvedena od vzrušující loupeže a zaměřena na hledání odpovědi k otázce, proč se proboha tvůrce rozhodl přivést tolik rozličných figur na scénu, když jejich působení bylo pro synopsi zcela irelevantní. Nejhorší však teprve mělo přijít, když se místo důstojného rozuzlení dostavilo oduševnělé imaginativní vakuum, které považuji za scénáristický kiks nejvyššího řádu. Tento verdikt mě mrzí o to více, neboť tento film měl potenciál stát se hipsterskou komedií roku. Ač byl řemeslně velmi dobře vyřešen, disponoval pozoruhodným hudebním doprovodem a hvězdným obsazením, takovou fatální chybu zkrátka nemohu odpustit. 6/10 [KVIFF 2015] (05.07.2015)

Pokud dostali prváci na umělecké škole úkol vymyslet pár stran největších bizarností a nějak třeba i hodně uměle je pospojovat k sobě, pak se to povedlo dokonale. Akorát to neměli zveřejňovat. Jestli je možné zažalovat lidi, zodpovědné za rozdělování peněz ve Státním fondu kinematografie, veřejně NABÍZÍM 1000 Kč jako příspěvek soudních nákladů. Protože tohle jsme zaplatili my všichni z našich daní. A není to průser, je to horší. Zajímalo by mě, co měli na Míru, že ho v tomhle Donutili hrát. 50 minut je tak všechno, co jsem filmu dal, ale tuhle ztracenou hodinu života budu dlouho litovat. Jestli to někdo hodnotí vysoko a má super pocit, jak rozumí umění, tak to pak jó. Akorát byste měli vědět, že to žádnej hlubší význam nemá. Kdyby aspoň všichni nemluvili jak čůráci strojení. Mělník, vyteč! (28.01.2017)

Tak nakonec ani nevím, jestli ten film byl o víře, nebo o sexu. První půlhodina je naprosto skvělá (bar naproti, cigareta od lékaře, zpovědní taxík, Arab nastupující do tohoto taxíku), pár vychytávek se objeví i později (obchod Obsession). Žel se film dělí na zhruba čtyři části - tu první půlhodinu, první, vyprávěcí jízdu vlakem, druhou akčnější jízdu vlakem (ha ha, z Vídně do Říma nikoliv slavným nočním expresem, ale starým vagonem ČD s kupé 2. třídy), a na závěrečnou psychedelii, která mi přijde, že autor nevěděl, jak to ukončit. Bavil by mne příběh o podvedeném kurátorovi, klidně bych snesl i Donutila jako Maigreta, a jo, bylo fajn tu ještě vidět Juraje Herze. Bavilo by mne, kdyby to celé někam směřovalo - kromě pointy, že obraz italského malíře se vrátí do Itálie a tam nejvíc zazáří. Celou dobu se to točí kolem pokušení, sexu, hříchů, pekla, různých duchovních nauk, sexu, pedofilie, sexu..., ale nakonec to nikam nedojde. Leda by něco znamenal ten pochod prvního doktora dějinami do slunce, ale to už vypadalo spíš jako egyptské nauky a o těch nebyla řeč. Jako velmi pěkné exteriéry (tam, kde byly), jak kdyby to vybíral dvorní lokalizátor Jirky Stracha. V úvodu i slušná kamera (důsledně centrovaný obraz - o když, pokud mělo jít o obrazy, čekal bych spíš zlatý řez), později ani to ne. Hezké holky. A samozřejmě spousta vykradených scén z různých filmů (vykradených), je vidět, že autor má nakoukaného Juráčka, Bergmanna (polda, co drží lesní jahody!), Bunuela, Andersona, Felliniho a kdoví koho ještě. Ale celé to prostě nedrží pohromadě, nemá to tah na branku, nakonec se i vytratí i atmosféra - zkrátka se to postupem času už jen sype jako domeček z karet. (16.07.2019)

Pásmo absurdních dada skečů s dost ujetým, ale chytrým humorem a stylová hommage koženkovému kupé. Trošku pokulhává zasazení do rámce, ale na co vlastně absurdní film potřebuje rámec, že. Některý kousky zas tak vtipný nejsou, pár jich není vtipných vůbec, ale u většiny jsem se smál, občas i řval smíchy. Ty nápady a hlášky jsou pure genius. A je strašně příjemný zjistit, že něco tak originálního se může natočit i u nás. „Ale my přece nejsme dopraváci a navíc jsme v cizině!“ „Dopraváci jistě ne, ale také máme své morální povinnosti vůči celému světu.“ :) (20.06.2020)