Krásná hašteřilka

„Já nic neočekávám. Ztratila jsem pojem o čase. Můžu být stoletá stařena nebo miminko. Mám pocit, že jsem v podzemí. Není tu světlo, ani déšť, ani vítr, ani slunce, ani zima, ani teplo. Jen někde vzadu se mihotá malinké světýlko“ řekne Emmanuelle Béart. A přesně takhle jsem se skoro celé čtyři hodiny cítil. Osudové umělecké dílo. (09.09.2014)

Čtyři hodiny, které film má, mě docela děsily. No, jak jsem zjistil, celkem opodstatněně. Scény, kde se maluje, mě celkem bavily, popravdě asi nejvíce, ale rozhodně to není něco, na co bych se vydržel dívat čtyři hodiny. Ten film má co říct, má co sdělit, někdo ho může adorovat, ale já si nemůžu pomoct, bylo to prostě až moc dlouhé. (23.02.2016)

Na první pohled jeden film o malování obrazu. Na druhý, film, který, ač trvá čtyři hodiny, zdaleka nenudí a postupně rozplétá osudy všech hlavních hrdinů. Film s decentní Jane Birkin, živočišně krásnou Emmanuelle Bart a pak hlavně s Michelem Piccolim, v roli postaršího malíře, který se zhruba po 10 letech dává znovu do malování kdysi započatého díla...a my můžeme sledovat jeho brilantní herecký výkon, jeho rozpolcenost, nerozhodnost a také postupné narůstání napětí mezi dvěma " hašteřilkami ", jednou bývalou a druhou současnou. Solidní čtyři hvězdy a zdaleka ne můj poslední Rivettův film. (18.11.2014)

Rivette mne už jednou unudil k smrti ve své tříhodinové uspávačce Célina a Julie ... Tentokrát sledujeme tvorbu jednoho obrazu, který je osudovější, než si kdokoliv dokáže představit. Už jsem pár čtyřhodinových filmů viděl, ale přiznám se, že jsem měl před zhlédnutím Krásné hašteřilky nemalé obavy. Sledovat čtyři hodiny malování jednoho obrazu, koho by to mohlo bavit, říkal jsem si. Jenže charismatický Michel Piccoli a krásná Emmanuelle Béart mne přesvědčili, že to bavit může. Ba dokonce jsem se ani na vteřinu nenudil. A ty čtyři hodiny utekly fakt rychle! (18.06.2010)

Abych pravdu řekla, tak jsem do takhle dlouhého projektu šla s jistou obavou, ale ani trochu toho nelituji. Rozhodně by mě zajímalo, kdo byl tou skutečnou rukou, která malovala nejdříve do bloku a pak na plátno. To byla totiž úchvatná podívaná. Bylo tam řečeno, že v malířství na slovech nezáleží a to mohu potvrdit, protože jich bylo skutečně vzhledem ke stopáži minimálně. I když jsem tenhle film viděla jako třídílný seriál, tak jsem nemohla odtrnout oči od Frenhovy ruky, která tolik toužila tuhou a štětcem zachytit na plátno tu pověstnou Krásnou hašteřilku. Byla to nejen hra světel a stínů, ale i mnoha neobvyklých pozic, které musely být náročné na výdrž. Frenhofer tam říká Marianně : "Chci to, co je neviditelné. Chci vás roztrhat a rozbít na kusy." Ani jsem se tudíž nedivila jeho přiznání, že jedné modelce vykloubil ruku. Drama bez velkých a okázalých, patetických scén, či klišé, jen obrazy a zvuky tuhy na plátně, neuslyšíte žádnou hudbu a přesto to byla fascinující podívaná. Všechny osoby tam měly své místo a slovo v tu pravou chvíli, celé to plynulo tak tiše, nerušeně a já jen sledovala ty prazvláštní vztahy a pouta mezi všemi zúčastněnými postavami až do téměř nečekaného a strhujícího závěru. Smekám před krásnou Emmanuelle Béart, která to téměř celé odehrála bez hadříku na těle, ale její výrazový rejstřík je úžasný a pochopitelně před Michaelem Piccolim, který mě jen utvrdil, že je to herec v velkým H. (30.04.2015)